Další tréninková fáze

22. července 2006 v 20:52 | Andy
Po dlouhém období najíždění kilometrů v základní vytrvalosti (ZV), které skončilo, když se číslíčka na tachometru zastavily na 2600 km, jsem usoudila (respektive Petr dal povel :-)), že přecházíme do další tréninkové fáze, dle Carmichelovi terminologie nazývané Přípravné období. To znamená, že už nebudu tolik hlídat tepovku (tedy abych se udržela pod 153 tepů) a začnu jezdit s větší intenzitou. Rychleji a do kopců. Král Šumavy se blíží, takže je to nutné.

Ve středu (19.7.) jsem vyjela na svůj oblíbený padesátikometrový tréninkový okruh - Dubeček-Brandýs-Dubeček. Když jsem ho jezdila v ZV, trvalo mi obvykle něco přes dvě hodiny a šnečila jsem rychlostí kolem 23 km/h. Teď jsem to chtěla zkusit zajet jako časovku, tedy co nejrychleji. Kvůli vedru jsem vyrazila až v půl sedmé, to už bylo příjemně. Navíc bezvětšř, takže podmínky ideální. Rozjezd byl trochu pomalejší, ale pak jsem chytla rytmus a rozjela jsem se. Měla jsem skvělý pocit. Poprvé jsem vyzkoušela na delší etapě spodní úchop řidítek a zjistola jsem, že mi perfektně vyhovuje. Měla jsem pocit že letím, v nohách mám sílu a vše jde skvěle. Tepovka ale až tak skvělá nebyla. Tento typ námahy byl pro tělo nezvyklý a na tepovce se to projevilo okamžitě. Byla jsem prakticky pořád nad 160, v kopcích kolem 180. Ale nebrala jsem na to ohled, točila jsem těžké převody a dařila se mi i vysoká kadence. Po obrátce v Brandýse jsem bohužel zpomalila, zpáteční trasa je trochu víc kopcovatá a sil ubývalo. Přesto jsem do cíle dorazila v čase 1:48 (přesná vzdálenost 49,8) s průměrnou rychlostí 27,6, pro mě naprosto rekordní a dříve nepředstavitelnou. Skvělá byla i kadence - 84 otáček za minutu. No a tep 168 průměr, 189 maximál. Po dojezdu jsem byla dost vyřízená, ale cítila jsem se úžasně. Jako že forma jde nahoru :-)
Když jsem se pochlubila Petrovi, chtěl si to zkusit dojet se mnou. Říkali jsme si, že bychom to měli zajet ještě rychleji. Domluvili jsme se na pátek. Počasí nejdříve vypadalo, že nepojedeme nikam (déšť), pak se ale umoudřilo a po celoddením parnu bylo příjemně. Jak jsme vyrazili, říkala jsem si že dneska to nepůjde, nějak mi to nejelo. Po té středě mě bolely nohy a byla jsem taková zatuhlá. Naštěstí se to po pár kilometrech zlomila a já jsem zase ucítila tu sílu. Kolo letělo jako šíp. Vzduch mi svištěl kolem obličeje a mě se zdálo že můžu létat. Zase jsem nahodila těžké převody a nasadila škleb (jěště že se přitom nevidím, tvářím se asi hrozně, uvědomuji si že mám otevřenou pusu a cením zuby :-)). Petr držel tempo kolem třiceti v hodině a já ho celkem v pohodě stíhala. Párkrát jsem se cítila tak skvěle, že jsem nasadila k úniku a vystřelila před něj, bez problémů se ale držel a jakmile jsem začala v kopci zpomalovat (ty kopce mi pořád nejdou), v pohodě mě předjel. I když si stěžoval že ho bolí nohy z běhání a jede se mu špatně :-) Cesta utekla strašně rychle, najednou jsme byli v Brandýse a točili to k návratu. V pohodě jsem vyšlápla táhlý kopec, únavu jsem stále necítila. Bylo to parádní. Když Petr navrhoval zastávku a nabízel mi banán, odmítla jsem. Ze zastávek bolí nohy :-) Dál jsme dupali jako o život. V kopcích mi Petr vždy ujížděl, ale v rovinách jsme stále měla pocit, že bychom mohli jet ještě rychleji a zase jsem párkrát vystřelila. Asi nejlepší to bylo u Úval, jeli jsme do dlouhého ale ne moc prudkého kopce. Cítila jsem se dobře. Když se kopec ještě trochu položila, říkala jsem si, že bychom to mohli rozjezd, protože za chvíli nás čekal pěkný sjezd, kde bychom mohli nabrat rychlost. Tak říkám Petrovi, že jestli chce tak může zrychlit (myslela jsem že nejede úplně naplno kvůli mě) a on vytřeštil oči (teda to jsem neviděla, ale myslím si to :-)) a vyrazil ze sebe něco v tom duchu jako že jak jako, když už vůbec nemůže. Tak to mě docela vyšokoval, ale protože jsem byla nastartovaná, tak jsem se do toho opřela, předjela jsem ho a rozjela to zase přes třicet. Petr mě ale stejně v pohodě zachytil a jel hned za mnou. Ten sjezd jsme pak pálili docela pěkně :-) Zbytek cesty zase uběhl hodně rychle, jen v úplném závěru mě překvapil, když v nejhorším kopci v Dubči (krátký, ale prudký) stoupnul do pedálů, neuvěřitelně máknul a zmizel mi z očí. To už jsem nezvládla. Zuby jsem cenila pěkně, v pedálech stála taky, ale neuvěřitelným finišem mi ujel a dospurtoval do cíle, já asi o minutu později. To teda byla jízda. Oba jsme z toho byli nadšení, dostala jsem velkou pochvalu. A jaká byla cílová data? Ujetá vzdálenost 51,5 v čase 1:46 s průměrnou rychlostí 29,2. Úžasné! Trochu horší byla kadence, jela jsem více silově, takže jen 75. Zato tepovka se mi zlepšila, průměrná 161. Fakt mám obrovskou radost. Konečně začínám mít pocit, že jsou ty naježděné kilometry a námaha z tréninků někde vidět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Petr Petr | 29. července 2006 v 2:08 | Reagovat

Neraduj se predcasne, tak rychle si to jela jen  proto ze si jela celou dobu v haku, ale souhlasim s tim, ze ti to jelo fakt skvele !!! 30 prumerka za to uz se myslim nemusi nikdo stydet.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama