Jestřebí hory

11. července 2006 v 20:55 | Andy |  Závody
Asi nejsem normální. To jsem si během tohoto víkendu zopakovala několikrát. Jen cvok se může přihlásit na tři závody ve třech dnech po sobě. Alespoň že při mě stál můj anděl strážný, který způsobil, že jsme v pátek přijely do Jestřebích hor pozdě a já tak nestihla MTB kritérium. Ale vezměme to po pořádku. Na bikový festival v Jestřebích horách jsem se hlásila dlouho dopředu. Program vypadal skvěle. Chtěla jsme tam být od pátku do neděle, tak jsem se na každý den přihlásila na jeden závod. MTB kritérium na pátek, 60 km maratón na sobotu a MTB orienťák na neděli. Jako parťáka na MTBO jsem tentokrát sehnala Danu, protože z kluků nikdo nemohl. Rozhodly jsme se tedy pro dámskou jízdu :-) V pátek jsme v půl páté naložily věci do auta a svižným tempem jsme vyrazily směr Úpice. Naštěstí to i při pátku celkem jelo, ale přece jen, dálnice nám skončila v Poděbradech a zbytek cesty už moc rychle neubíhal. Když jsme si pak nerady cestu trochu prodloužily, podařilo se nám do Úpice dojet až chvíli před půl osmou. A v půl se mělo startovat kritérium. Ukecala jsem Danu, že to ještě zkusíme, fofrem jsme se oblékly do cyklistického a spěchaly na registraci. Ale centrum bylo uzavřené, všude spousta lidí...prostě jsme to nestihly. V tu chvíli mě to mrzelo, teď si říkám - "zaplať pánbůh" :-)

Alespoň jsme se tedy dívaly na skupinu chrtů, která se půl hodiny honila kolem náměstí po 500 metrovém okruhu. Rozhodně to nebyla sranda, bylo tam pár pěkných stoupáčků a také sjezdy schodů. Bylo se na co dívat. V průběhu jsme se ještě zaregistrovaly na sobotní maratón, daly kola do úschovny, zbaštily porci těstovin, kterou jsme dostaly v rámci startovného a pak čekaly na další dvě kamarádky, se kterými jsme měly sdílet pokoj v penzionu. Konečně dorazily a tak jsme se šly ubytovat. Po nalezení penzionu na nás šly mrákoty. Byla to taková šílená zřícenina a kolem samý cikán (říká se róm, pozn. korektora). A navíc bylo zamčeno a my se nemohly nikam dovolat. Skvělý začátek :-) Naštěstí pak Dana našla číslo na organizátory a ti nám slíbili, že seženou majitelku. Zafungovalo to, během deseti minut jsme už byly ubytovány. Uvnitř byl penzion naštěstí celkem pěkný, měly jsme velký pokoj s vlastním sociálním zařízením a parkoviště ve dvoře, takže se nám ulevilo. Trochu jsme pokecaly, převlékly se a vyrazily na náměstí - poslouchat koncert a dát si pivo. Teda až na Danu, ta pila kofolu :-))
Kolem půlnoci jsme to zabalily s tím, že musíme jít spát, zítra přece závodíme. Start byl až v jedenáct, takže jsme daly budíka na 8:30 a ve strašném vedru se snažily usnout. Zadařilo se, vyspaly jsme se pěkně, ráno jsme na pokoji z vlastních zásob posnídaly, převlékly se, připravily si pití a šly jsme vyzvednout kola. Vedro bylo strašné, slunce peklo jako o život. Daně se trochu viklala sedlovka, tak to dala nějakému silákovi na utažení. Ten se do toho opřel a rychloupínák od sedla rupnul. A nikde nešel sehnat náhradní. Chudák Dana z toho byla hotová. Sedlo zajelo až do rámu, zarazilo se až o objímku z blikačky. Ale stejně bylo pekelně nízko a navíc se točilo do stran. Myslím že půlka lidí by za těchto podmínek maratón nejela, ale Dana je srdcař a bojovník. Odhodlaně nastoupila na start, kde nás ještě Pavla všechny vyfotila. Naposledy v ten den s úsměvem na rtech :-) Pak už přišel výstřel z pistole a my ze zadních řad vyrazily směr hodně neznámému terénu. Začalo se na procvičení hned pěkným kopečkem, všichni funěli a potili se ve sluneční lázni. Nechala jsem se trochu strhnout, nechtěla jsem být úplně vzadu a tak jsem se snažila trochu předjíždět. Fuj to byla dřina. Naštěstí hodně velká část trati vedla lesem a tam to tolik nepálilo. Prvních 20 km jsem měla pocit, že je to dnes pohoda, tepovka se držela celkem slušně mezi 150-160 tepy. Sice jsem jela pořád vzadu, ale měla jsem docela dobrý pocit. Jenže to bylo dané tím, že těch prvních 20 km bylo víceméně rovinatých a to nejhorší mělo teprve přijít. Tím nejhorším myslím cca 1400 výškových metrů směstnaných na 40 km terénu. Horor. Špatně se mi dýchalo a od toho dvacátého kiláku až do cíle mě píchalo v boku a pálilo na plících. A k tomu začaly pekelně bolet nohy. Objevily se kopce které snad nemohli vyjet ani ty nejlepší, nezbývalo než slézt z kola a tlačit. A ty kopce nějak nekončily. Tak mám pocit, že jsem půl závodu protlačila. Konečně jsem dojela Danu, která s koleny u brady šlapala do pedálů jako o život. Kopce však tlačila také. Tak jsme si vzájemně stěžovaly a přitom střídavě jely a tlačily. Já si to ještě zpestřovala neustále padajícím řetězem, který jsem v průběhu závodu nasazovala asi šestkrát. Nechápu co to bylo. Na občerstvovačkách jsem byla za prase, když jsem se černýma rukama cpala banánem a tyčinkou :-) Projely jsme pět brodů z sebou a já jen počítala zbývající kilometry a výškové metry do cíle. Asi největší krize se projevila tím, že jsem s Danou slezly z kola a trhaly jsme si jahody, které rostly u cesty. Už to nebylo o závodění, ale o přežití :-) Zase jsem si v duchu nadávala co lezu na závody když na to nemám, a že jsem pitomec, a proč radši nesedím doma a podobně. Ale vždycky když jsem se koukla na Danu jak se se smrtí v očích plazí kupředu, musela jsem se zastydět. Jediné co jsem si užívala byly dlouhé sjezdy, ty mě bavily, i když jsme někdy měla pocit že ty úzké pěšiny mezi velkými šutry a kořeny jsou o život. Naštěstí se závod přehoupl do svých tří čtvrtin, a když jsme dojely na občerstvovačku Kravín, která hlásila 9 km do cíle, jako bych obživla. Snad vidina toho že konečně slezu z kola, sundám si boty a helmu a praštím sebou do trávy mně hnala kupředu. "Ještě jeden kopec a hnusnej", volal na mě pořadatel, opalující se na sluníčku. A taky že jo. Hnusák hnusnej kopcovatej. Když je poslední, musím ho vyjet, zařekla jsem se. Všichni kolem tlačili. Položila jsem se na řidítka a se svěšenou hlavou jsem si udávala rytmus: levá, pravá, levá, pravá. Měla jsem pocit že snad neskončí. Konečně jsme se dohrabala do zatáčky, kde už jsme konec opravdu očekávala - chyba lávky, akorát skončila asfaltka a začaly šutry. Do pr...ulevila jsem si a posledních pár desítek metrů už jsem dotlačila. Pořadatel mě pravdu, pak už to byla až do cíle celkem rovina, kopečky jen menší. Když kolem mě projela skupina namakanců, co jeli stovku, chvíli jsem se jich držela. Jeli tak, jako by za sebou měli 20 km a já za nimi funěla a točila nohama jako šílená. Stejně mi ujeli, ale tempo jsem se snažila udržet. Těch posledních 9 kiláků jsme ujela celkem rychle, bohužel jsem za sebou nechala Danu, která se zdržela na občerstvovačce. Totálně vyčerpaná jsem si dala poslední stoupání po kostkách do cíle, kde jsem se nechala zvěčnit na cílové fotografii (ta bude vypadat) a pak už jen spadla z kola. Dana dorazila pár minut za mnou a byla tak hotová, že ani neprojela cílem a tak jí tam museli pořadatelé skoro dotáhnout :-) Stejně nechápu jak to s tím sedlem mohla dojet. Klobouk dolů.
Asi půl hodiny jsem se pak s křečemi žaludku válela po trávě, než jsem se vzpamatovala a došla si pro obligátní gulášek a pivo :-) Po sprše nám bylo mnohem líp, tak jsme zašly ještě na jedno, kolem půlnoci jsme ale zalehly, neb nás bohužel v neděli čekal další závod.
(Pozn. Zajímavé je, že podle Polara jsme měla průměrnou tepovku 158. Tedy o dost vyšší než na Králi - 153 i Brdech 152. Také jsem byla v červených číslech skoro 50% času a na králi "jen" 34. Co to se mnou bylo? Že by to mělo souvislost už s tím trápením se v úterý na silnici?)
Orienťák
V neděli bylo už od rána šílené vedro, ještě větší než v sobotu. A start byl na desátou. Jen taktak jsme stihly na řidítka namontovat mapník zapůjčený od Petra a do klasické mapy, kterou jsme dostaly při kontrole zakreslit všechny kontroly. Startovaly jsme s nevděčným číslem 1. Přihlásilo se jen třicet dvojic, všichni srabi odjeli po maratónu domu :-) Asi jsme fakt byly jediní magoři (magorky), kteří to po maratónu jeli. No, my si alespoň řekly, že si musíme po včerejšku napravit reputaci. Chvástavé řeči měly zakrýt strach z toho, jak jsme byly unavené a bolely nás nohy. Naštěstí alespoň rychloupínák Dana sehnala, takže si konečně užila jízdu při normální výšce. Kontroly nebyly příliš vysoce bodované, nejvíc bylo 25 bodů, pak 20, 15, 10 a 5. Při plánování jsme se rozhodly, že dokud máme na začátku sílu, dáme si kopcovatý sever, kde bylo kontrol hodně a pak to vezmeme přes východ (málo kontrol, ale vysoce bodovaných) na jih (hodně kontrol málo bodovaných). Bohužel jsme na jedné kontrole (Lotrandova jeskyně) ztratily tolik času, že jsme jižní část už vůbec nestihly. (Taky je fakt, že jsme jely dost pomalu, kromě rovin, kde jsme do toho dupaly. V kopcích nás ty nohy braly hrozně, to jsme šnečily.) Celkem jsme si nastoupaly tisíc metrů, přičemž jsme si znovu projely některé pasáže ze včerejšího maratónu, objevily jsme ale i nová krásná místa. Musím říct, že okolí Úpice je vážně nádherné, škoda, že jsme neměly čas se trochu kochat přírodou a výhledy. Navigačně jsme to zvládaly dobře, jednoduché pasáže jsem navigovala já, na složitější jsme koukaly do mapy společně. Jen jednou jsme si trochu zbytečně zajely, párkrát jsme zaváhaly, ale jinak jsme myslím jely dobře. Do cíle jsme dorazily o půl hodiny dříve, ale další kontroly bychom asi nestihly, byly dost daleko a hlavně v kopcích. A my byly rády že jsme rády :-)
Najely jsme padesát kiláků a nasbírali 175 bodů. Zbývalo počkat do pěti, abychom zjistily kolik posbírali ostatní. Byly teprve tři, tak jsme se v klidu osprchovaly, zabalily věci a najedly a pak už jen netrpělivě čekaly kdy to přijde. Trochu jsme doufaly, že ve slabší konkurenci bychom nemusely dopadnout špatně. A taky že to špatně nedopadlo! Připadalo mi to jako sen, neboť jsme vystoupaly na bednu a dostaly krásné poháry za druhé místo! Nádhera. Moc jsem si to užívala a ještě teď když píšu se u toho usmívám a mám radost :-)
Danuško, byla jsi skvělá, díky za super víkend!
(Pozn. Asi jsem byla fakt unavená, neboť dnes tepovka naopak odmítala vylézt kamkoliv nahoru, asi aby se jí nezamotala hlava. Takže průměrka 129 a celé ve žluto-zeleném.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katka Katka | E-mail | 8. září 2006 v 11:14 | Reagovat

Ahoj Andy, moc se mně Tvoje stránky líbí, hlavně cyklistická část.

A když jsem ve výsledcích absolvovaných závodů uviděla, že si jela Úpice, začalo ve mě sílet podezření... áno, ano, jseš to TY. :-)

Chytla jsem se Tebe a Dany na páteční registraci (červenej Artur, stejný jako Dany), kluci měli zpoždění a já na ně čekala už několik hodin. Myslím, že jste mě tenkrát zachránily, jinak bych así umřela nudou. :-)

A ještě jednou tu vyjádřím svůj respekt k Daně - jseš dobrá, já bych to pravděpodobně vzdala, stejně jako většina bikerů (a to i hodně dobrejch) kolem mě.

2 martina martina | E-mail | Web | 20. října 2013 v 0:10 | Reagovat

No, mnohem hezčí hory je možné najít v Itálii a to konkrétně v Dolomiti - Val di Fiemme / Obereggen

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama