Křivoklátské peklo

11. července 2006 v 20:29 | Andy |  Závody
11.6.
No, to byla teda akce :-) Začalo to tím, že po vjezdu do Berouna na mě přišlo zřejmě zatmění smyslů a já se chytla směrovky na Karlštejn, po které jsem vesele pokračovala kupředu. Hrad jako hrad, ne? Že je něco špatně jsem si naplno uvědomila až v Srbsku. To už ale bylo devět hodin a registrace se uzavírala v půl desáté. Tak jsem na to trochu šlápla, což bylo v místních serpentýnách docela veselé. Ale dojela jsem včas :-) Poté jsem zjistila, že mám u sebe jen dvě stovky a za startovné se platilo 220 Kč (120 startovné, 100 záloha na číslo). Naštěstí mi to prošlo :-).

Takže se převléknout - letos poprvé do krátkého dresu, sníst tyčinku abych měla energii a hurá na start. Nejdříve startovala kategorie Elite, jeli jeden okruh navíc, tedy 80 km. V 10:10 jsme vyrazili i my. Mé naděje na to, že bych třeba nemusela být poslední se rozplynuly hned v prvním stoupání. Všichni do toho šlápli a já jim za chvíli koukala jen na záda. Jediné, co mi šlo nahoru byla tepovka (přes 170). Prvních pár kilometrů bylo víceméně stále do kopce, pak se to naštěstí srovnalo a terén byl mírně vlnitý. Dařilo se mi držet rychlost kolem 30 km za hodinu, z čímž jsem byla celkem spokojená. Nikoho jsem ale nedohonila :-) Tepovce se ani na rovině nechtělo klesnout, zarputile se držela kolem 160. Nějak mě bolela pravá noha, špatně se mi šlapalo, prostě to nebylo ono. To nejhorší mělo ale teprve přijít - prudké stoupání po kostkách kolem Křivoklátu. Na biku mi to tak hrozné nepřišlo, to jsem vyšlápla na kašpárka. Na silnici mi ale zoufale chyběly lehčí převody. Když jsem byla asi v polovině, byla jsem zralá na to ukončit závod po prvním kole. Kolem cíle ale byli hodní lidé, kteří pozbuzovali i loosery a další kolo sice začínalo zase kopcem, ale alespoň ne po kostkách, tak jsem se zase nějak rozjela. Druhé kolo se mi zdálo lepší, tělo si asi zvyklo na zátěž, znala jsem trať, prostě se mi jelo líp. Trochu mě srazila skupinka cyklistů z lepší skupiny, která kolem mě profrčela tak rychle, že jsem se na ně nedokázala ani zavěsit. Další krize pak přišla opět na těch zapeklitých kostkách. Nohy mě bolely úplně strašně a pot mi stékal po celém těle. Vedro bylo opravdu pekelné. Utěšovala jsem se tím, že už jen jedno kolo a budu to mít za sebou. Jenže poté, co jsem překonala ve třetím kole první kopcovatou část, podařilo se mi při pokusu o podřazení přetrhnout řetěz. Naštestí alespoň v místě, kde byli pořadatelé, hlídkující na křižovatce. Jenže problém - já nejtovačku samozřejmě neměla a oni také ne. Co teď? Pořadatelé mi radili ať to sjedu zpátky na start, že to mám z kopce. Ale to by pro mě závod nadobro skončil, a to jsem nechtěla, i když jsem jela poslední. Tak jsem chvilku laborovala co s tím, když se na mě konečně také usmálo trochu štěstí. Kolem projížděl pár bikerů, kteří měli nejtovačku u sebe. Ale neuměli s ní zacházet. Štěstí se usmálo podruhé, jeden z pořadatelů "už to prý jednou dělal". Opravdu se mu to podařilo! Oba jsme sice měli úplně černé ruce, ale řetěz držel. Sice jsem pak neřadila nejlehčí převod ani velkou placku vepředu, prože pak to vyluzovalo strašné zvuky, ale hlavně že jsem mohla jet. Poslední kolo bylo tedy suveréně nejpomalejší, závěrečné kostky jsem dokonce z části tlačila a po 2:50 hodinách jsem se konečně dostala do cíle. Měla jsem toho tedy fakt plné zuby. Počkala jsem ještě na vyhlášení vítězů, dala jsem si nealkoholické pivo a pak už frčela domů. Byla to dobrá zkušenost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama