Silniční Velocamp Jeseníky II.

11. července 2006 v 20:47 | Andy |  Trénink
Pondělí 3.7.
Budíka mám na osmou, budím se ale o něco dříve a mažu na snídani, mám nějak hlad. Je výborná - dávám si cornflaky s jogurtem a pak ještě chleba se šunkou a sýrem. A tři hrnky čaje. Chvíli si čtu starý Peloton a nacházím v něm svoji fotku z Křivoklátského pekla (číslo 7/2006, to si musím sehnat :-)) a také článek o Pavlu Dědicovi, majiteli chaty. Na kole prý začal jezdit až v šestadvaceti, stihl toho ale hodně. Umisťuje se velmi dobře na nejdelším Králi Šumavy a také na 24hodinových maratónec. Považuje sám sebe za vytrvalce. Závodí i jeho děti, na kole i na běžkách, takže klubovna je plná různých diplomů, pohárů a medailí. Na chatě Svornost pracoval dlouho jako správce, pak ji zrestituoval a udělal z ní cyklistickou "mekku". Jezdí sem trénovat známí závodníci, pořádají se tu závody Tour de Jeseníky, tréninkové kempy a podobně. Samozřejmě sem jezdí i "obyčejní" cyklisté na dovolenou a užívají si naprostého komfortu a nádhery místních tras.

V deset hodin jsme společně vystartovali směr Lázně Jeseníky, kde jsme měli jet terénní test. Všichni tu jezdí fakt hodně rychle. Po rovinách se mi vždy daří se nějaké skupinky držet, trénuji, respektive se snažím trénovat, jízdu v balíku a háku, ale jak přijde stoupání, tak mám problém. Naštěstí jsou tady ti lidé úžasní, teď se pro mě po té co jsem ztratila skupinu vrátil Luboš a v háku mě k nim dotáhl. Blbý bylo, že on jel jakoby se nechumelilo a já šlapala jak zběsilá a měla jsem toho plný zuby. Pak jsme si ve skupině projeli 5km trať, která nás čekala v časovce. Nebyla to rovina :-) Převýšení 50 metrů, v podstatě pořád do mírného kopce. Všichni to vymakali strašně rychle, jelo se snad třicítkou. Skupina mě skvěle kryla, takže jsem byla schopná jet s nimi, ale stejně to byla dřina. Pak jsme sjeli zpátky a po jedné minutě startovali na ostro. V cíli čekal Matějka a měřil čas. Startovala jsem jako druhá a modlila se, aby mě nepředjelo moc lidí. Snažila jsem se makat na lehčí převod s velkou frekvencí. To se mi podařilo, možná to mohlo být i míň. Jela jsem 98 průměrně, 125 maximálně. Výsledný čas byl 10:05 a průměrný tep 167. Průměrná rychlost pak 27,2km/h. Předjel mě jen jeden člověk. Bohužel ostatní to dokázali zajet s časem kolem sedmi minut. Chlapi to jeli ještě jednou, my ženy jsme nemuseli, tak jsem si povídala s panem Dědicem. Respektive jsem obdivovala jeho kolo. Má ho prý teprve dva dny, nechal si ho dovézt ze Španělska, stavěné je na míru. Je to monocoque rám, osazení DuraAce, nádherný zapletený kola. Když jsem cenu odhadovala tak na 100.000, bylo mi řečeno že je to jěště víc :-)
Když všichni dojeli, vydali jsem se na tréninkovou trasu. Zase mi ujížděli a zase se o mě někdo postaral - tentokrát Pavel, asi padesátník na Cannondalu, moc fajn člověk. Vzal mě do háku a dovez mě až pod kopec na Rejvíz. Tak už jsem nebyla vůbec schopná se udržet a odpadla jsem. Naštěstí jsem nebyla sama, společně s Tomášem (to mám chlapů, co? :-)) jsme jeli pomalu nahoru a povídali. Tomášovi bude kolem čtyřiceti, má sedmiletého kluka a jezdí hlavně na biku - na celopéru Cannondale. Silničku má žlutého Šírera. Společně nám cesta celkem utíkala, i když ten kopec má skoro 7 kilometrů a 445 výškových metrů. Nahoře na nás čekal Matějka a také Petra s Pavlem. Dostali jsme instrukce, že buď můžeme jet na další kopec, nebo už se vrátit domů. My to vyřešili šalamounsky - šli jsme do pěkné hospůdky v Rejvízu na pivo :-) Pak nás čekal úžasný sjezd do Jeseníků a pak ten stoupák k chatě. S Petrou jsme se zařekly, že musíme dát o sto metrů víc, takže jsme se doplazily na 450. Fakt hrůza! A to je rekord této trati, kde na 800 metrech nastoupáte 120 výškových metrů 3,5 minuty. To prostě nepochopím.
Na chatě jsem si dala sprchu, hodila dres na hromadu k pračce (máme tu "prací servis", stačí dát věci k pračce a jsou nám vyprány. Na nás je jen věšení) a pak si dala na sváču výborné studené těstoviny s jogurtovou zálivkou. Pak byl na programu relax a sledování Tour de France. K večeři byla česnečka a pak sekaná s bramborovou kaší. Sekanou normálně vůbec nejím, ale tady je to nějak jiné J Po večeři následovala přednáška o energetických systémech - tepových pásmecha a podobně. V podstatě souhrn informací, které již znám. Dostali jsme vyhodnocení terénního testu. Je vidět, že jsem asi nejela úplně nadoraz, vyšla mi hodně nízká pásma:
Kompenzační pásmo: 109 - 125 -> kadence 75-85 - zotavovací jízda
Aerobní vytrvalost: 125 - 149 -> kadence 95+ - jízda v rovinách
Setrvalý stav: 149 - 152 -> kadence cca 95 - vytrvalost
Anaerobní vytrvalost: 152 - 160 -> kadence 85-95 - vytrvalost v kopcích
Maximální intenzita: 160 - max. -> kadence 85-95 - kopce na maximum
Takto to mám podle CASRI:
Aerobní práh
145
Anaerobní práh
160
od
do
Kompenzace
100
125
Základní vytrvalost
126
153
Intenzivní vytrvalost
154
160
Prahová zóna
161
165
Maximální intenzita
166
180
Po přednášce jsme zase dostali najíst - vzhledem k tomu, že jsme se dozvědeli, že tělo obnoví cukry do dvou dnů a pokud se trénuje každý den, nedaří se cukry pořádně doplňovat, jsem pochopila, proč máme po tréninku těstoviny a večer ještě něco sladkého. Tentokrát puding s piškoty a jahodami. Matějka nám ještě radil, že bychom pro urychlení regenerace měli po návratu z tréninku vypít nějaký after activity nápoj. Mám s sebou Regener od Nutrendu, ale ještě jsem si ho nedala, protože mi nechutná :-) Ale zítra tedy začnu.
Jo a plán na zítřek je dost děsný - po rovinách dojedeme na Dlouhé stráně, ty si vyjedeme, pak dáme Červenohorské sedlo, a jinudy zase přes kopec zpátky. Vypadá to dohromady na cca 80-90 km a dost kopcovatých :-( Nechce se mi jezdit samotné, tak to zkusím společně. Už jsme si domluvili, že vytvoříme skupinku "2. výkonnostní kategorie" (Petra, Tomáš, Pavel) :-) Teda já bych měla patřit až do třetí :-)
Úterý 4.7.
Vstala jsem zase na osmou a hned si udělala polarovský test optimalizace. Vyšla mi jednička! To znamená, že bych měla být plně zregenerovaná. Předtím jsme měla pořád dvojky. Tak dneska ty kopce musím dát :-) Snídaně byla zase výborná - čokoládové musli s bílým jogurtem a ještě chleba s budapěští a sýrem. Ještě připravit ioňták a dvě tyčinky (což bylo málo) a v 9:40 naše skupina vyráží napřed. Ovšem rychlíci co jeli v deset nás stejně dohnali a předehnali v prvním kopci.
Nejprve jsme jeli na Černohorské sedlo. Stoupání mělo k desti kilometrům a přes 500 výškových metrů. Naštěstí to alespoň nebylo moc prudké. Samozřejmě mi všichni ujeli, já jela maximální rychlostí 12 km/h, hlídala jsem tepovku, aby byla pokud možno pod 155. Na vršku na mě skupinka čekala, ale hned jsme vyjeli dál, čekal nás krásný dlouhý sjezdík. Dojeli jsme do Loučné nad Desnou, kde se na celkem nenápadné odbočce uhnulo doleva a začalo podstatně horší stoupání - k přečerpávací elektrárně Dlouhé stráně. Kopec měl 12 kilometrů a cca 800 výškových metrů. Místy byl vážně hodně prudký a ještě s naplaveným štěrkem, bylo strašné vedro a pot přitahoval hejna much. Byl to celkem očistec, ale stejně jako první kopec jsem to nakonec vyjela celkem v pohodě a musím říct, že mě to i bavilo. Celou cestu jsem si zpívala, teda jen v duchu :-) Asi ve dvou třetinách, kde se kopec zlomil do roviny a pak krátkého sjezdíku na mě ostatní zase čekali. Udělali jsme pár fotek a já shltla tyčinku. V kopcích předtím jsem cucala hroznový cukr. Následovalo další stoupání, tentokrát až na vrchol k horní nádrži. Jelo tam celkem dost aut, prý tam zajíždí placené exkurze. Nádrž vypadala zajímavě, nádherný byl výhled na okolí. Vysílač na Pradědu se zdál celkem blízko. Byli jsme asi jen sto metrů pod jeho úrovní. Přímo na něm budeme když pánbůh dá v pátek.
Odpočinuli jsme si a frr dolů. Nádherný čistý a rovný sjezd! Bylo tam dost zatáček, tak jsem radši brzdila, ale 58km/h je celkem slušná maximálka. Při sjezdu se mi stala jedna nepříjemnost, když do mě v plné rychlosti narazila "protijedoucí" vosa. Zareagovala po svém a bodla mě do spánku. Mrcha. Dost jsem se lekla. Ale ani to neoteklo. Dole pod kopcem jsem si dala další tyčinku, neboť před námi byl výstup na Červenohorské sedlo z druhé strany. Ta byla naštěstí kratší - "jen" sedm kilometrů. Nohy už byly hodně zatuhlé, ale vyškrábala jsem se tam a opět se shledala se svými. Pak už to bylo celkem v pohodě. Necelých deset kilometrů do Jeseníku to bylo z kopce, takže super, i když asfalt byl dost špatný, díratý a člověk musel dávat pekelný pozor. Také jeden debilní řidič, který předjíždel kamion a vynořil se tak v protisměru pár metrů před Pavlem, jedoucím asi čtyřicítkou nám radost moc neudělal. Naštestí na to dupnul a zařadil se zpátky, takže kromě Pavlova zděšení se nestalo nic. Když jsme dojeli ke kopečku pod chatou, měla jsem toho fakt plný zuby. Dnes pokořím metu 300m, řekla jsem si a také jsem tak učinila, následována Tomášem. Společně jsme to dotlačili a pak se v propocených dresech vrhli na těstoviny, protože jsme měli šílený hlad. Já to pak zajedla ještě mandarinkou a jablkem, pak jsem vypila regener a šla do sprchy. Nohy a kolena bolely strašně. Ale vyjížďka byla úžasná, strašně se mi to líbilo! Kopce mě začínají bavit, navíc ty cesty tady připomínají dlouhými serpentýnami Alpy a rozhledy jsou nádherné. Koukali jsme zase na TdF, etapu vyhrál Kessler z T-mobilu. Ti chlapi jedou fakt šíleně. V závěru měli průměrku přes čtyřicet. Vážně smekám.
Ještě večeře, povídání o skladbě tréninku, pak si asi zase budu číst Pelotony a půjdu brzy spát. Mám toho dnes fakt dost a zítra máme jet stovku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama