Silniční Velocamp Jeseníky III.

11. července 2006 v 20:48 | Andy |  Trénink
Středa 5.7.
Dneska byly k snídani párky, ty jsem si tedy nedala, zato jsem si pochutnala na dvou dalamáncích se sýrem Tartare. Cornflaky s jogurtem jsem si odnesla na pokoj na později. Ta stovka byla dobrovolná, jelo ji jen pár chrtů. Většina lidí jela zkrácenou šedesátku.
Musím sem napsat malou vsuvku - včera jsem si po návratu stěžovala, že mi vržou tretry. Dneska ráno jsem si šla pro kolo a vidím, jak je upnuté do stojanu, má odmontované pedály a Pavel s Tomášem mi je společně s kufry čistí a promazávají. Tak to jsem byla hodně v šoku! Už jenom to, že v botníku poznal Tomáš mezi 30 jinými tretrami právě ty moje a pak ještě aniž bych ho o to prosila se mi s nimi piplal. Fakt jsem jen koukala.

Tentokrát jsem se od skupiny trhla, řekla jsem si, že po čtyřech dnech ježdění v kuse musím zařadit odpočinek a tedy roviny. Rovinatě vypadala trasa směrem k Polsku a Polskem. V deset jsem tedy vyrazila, jelo to krásně. Jela jsem průměrkou kolem 28km/h a s tepem kolem 120, paráda. Po dvaceti kilometrech jsem byla na hranicích. Celník chtěl občanku a udiveně se mě ptal, jestli jsem přijela na kole z Prahy :-)
Za hranicemi mě čekal první kopec, naštěstí krátký. Podle směrovek jsem jela na Prudnik, bylo to 20 km, takže tak akorát. Bylo to prakticky pořád po rovině, krásně mi to jelo, brzdil mě jen vítr, který chvilkami foukal opravdu silně. Kolem půl dvanácté jsem byla na místě. Začínala jsem se cítit trochu unaveně, tak jsem si dala krátkou pauzu a snědla dvě musli tyčinky. Fascinovalo mě, jak blbě se Poláci chovají k cyklistům. Nejdříve mě skoro porazila paradoxně také cyklistka, která jela z chodníku a vůbec se nerozhlédla. Ubrzila jsem to těsně před ní a jen o chlup. Pak mi neustále skákali do cesty chodci. Na přechodu i mimo něj. Nevím, jestli mají v Polsku chodci absolutní přednost, ale vypadalo to tak. No a vrcholným hřebem polské exkurze byla dodávka, která vyjela z vedlejší zleva a normálně mě ignorovala, i když jsem byla na hlavní a i zprava. Než začal řidič vůbec brzdit, byla jsem už vytlačená na trávě v krajnici. Ještě kousek a skončila jsem v příkopě. Idiot. No nic. Jela jsem stejnou cestou zpět. Teď už mi foukal protivítr skoro pořád, dost mne to unavovalo. U hranic jsem musela vyšlápnout nepříjemný kopec s 8% stoupáním. Zbývalo mi ještě 20 km a já se citila strašně unavená. Vůbec mi to nejelo. Bojovala jsem s větrem i sama se sebou. Asi deset kilometrů před cílem jsem si dala nejdřív v hospodě kofolu a když to nepomohlo tak pak ještě o kousek dál nanuka. Zbytek cesty do Jeseníků jsem ale stejně dojela jen silou vůle. Asi se projevily ty čtyři dny ježdění, možná hlavně ten náročný včerejšek. Na soupání do Dětřichova už jsem byla docela vzpamatovaná a tak jsem zabojovala i na "kopečku" k chatě. A trhla jsem si osobní rekord - 570m :-)
Přijela jsem ale úplně splavená. Nalila jsem do sebe Regener, pak stála hodinu ve sprše a nakonec snědla dvě misky těstovin se sýrem. Po stažení dat z Polara jsem zjistila, že zase tak úplně rovinaté to nebylo - 620 výškových metrů na 78 kilometrech. Ale co je nejdůležitější - dnes mohu oslavit první tisícovku na silničním kole!!! Pak jsem koukala na TdF a sbodla ještě jogurt od snídaně a jablko. K večeři si dám jenom polívku, protože smažený květák nejím. Alespoň budu mít místo na grilované ryby, které dnes budou místo sladkého. Posezení u ohně nahrazuje dnešní přednášku, tak už se těším.
Tak grilované ryby byly super, šla jsem si i přidat. K nim ještě studená Plzeň, to nemělo chybu. S Matějkou jsme pak rozebírali různé aspekty tréninku a výživy, bylo to tak zajímavé, že jsem ani nešla koukat na fotbalové semifinále MS - Francie-Portugalsko. Zajímalo mne, jestli je nějaký kilometrový limit, kolik člověk může najezit v sezóně, co začíná. Já totiž budu mít letos tak pětsetinásobek, chtěla jsem tedy vědět, jestli se tím třeba moc nehuntuju. Prý ne, když se začíná z nuly, může být nárust jakýkoliv. Jeho syn (17 let) najezdil v první sezóně (v 15 letech) 17.000 km. Tak tolik nenajedu určitě :-) Hlídat se ale musí objemy, do červených čísel by se měl při najíždění kilometrů dostávat minimálně, i tmavě žlutá je špatná.
K otázce jídla během závodů bylo zajímavé to, že prý když se jí ve vysokých tepových frekvencích, nedokáže tělo potravu příliš dobře využít, zpracuje jen část. A například takový gel (jako třeba Carbosnack) dokáže oddálit vyčerpání glykogenu jen o pár minut. Ten se prý tak jako tak vyčerpá maximálně do svou hodin, pokud se jede ve vyšších tepových frekvencích. Pokud se závodník stravuje před závodem správně, snídaní už nic nenažene, protože kapacitu cukru v játrech a v krvi má naplněnou. Lepší je tedy snídat spíše zlehka ale za to doplňovat po celou dobu závodu. Chuť na sladké symbolizuje právě to, že tělu dochází cukry.
Čtvrtek 6.7.
Zase výborná snídaně, dneska jsem nějaká zpomalená, sedím tam dlouho a na pokoji po jídle dokonce na chvíli usnu. Na kolo sedám až po desáté. Celkem dost lidí vynechévá kolo úplně, někdo jen kouká na TV a spí, někdo se odjel koupat, pár lidí šlo na procházku. Při obouvání zjišťuji, že Pavel má v plánu stejnou trasu jako já (Mikulovice, před hranicemi uhnout na Terezín, pak podél hranic okruh zpět do Písečné a odtamtud vystoupat k Priessnitzovým lázním a zpět do Jeseníků), tak vyrážíme spolu. Cesta mírně klesá a tak jedeme svižně, když nás předjíždí dva chtrtíci od nás, zkusíme je zachytit až k odbočce v Mikulově jedeme průměrku 35 km/h. V následujícím kopci už nám ale ujíždí a tak pokračujeme sami, proti stále se točícímu větru. Terén je zvlněný a pěkný, málo aut. Lesní cestou s horší kvalitou (štěrk) pak stoupáme ke zotavovně. Nahoře Pavel fotí a pak už se pěkně z kopce vezeme do Jeseníků.
Máme najeto jen něco přes čtyřicet, tak si říkám, že dnes musím ten náš kopec vyjet. Teď nebo nikdy! Snažím se zůstat co nejdéle v sedle. Daří se mi to asi do 420 metrů. Pak už je to sklon takový, že to prostě neušlápnu a musím ze sedla. Tepovka jde samozřejmě nahoru a stále stoupá, mrcha. Vyšplhala se až na 178. Očima fixuju čísla na silnici. Už jsem na 570, mém včerejším rekordu. Za ním je sklon stejný, ale zhoršuje se povrch. Musíš, musíš, říkám si a šlapu s kadencí asi 35 otáček za minutu, rychlost je kolem šesti. Trápím se strašně, ale metry pomalu přibývají. Vím, že když dojedu na 820 jsem v suchu. Ale už jsem dost vyčerpaná, nemůžu popadnou dech, funím jako lokomotiva. Párkrát si zkouším sednout protože mě strašně bolí nohy, ale nejde to, v sedě to prostě neušlápnu. Tak zase nahoru, raz, dva, raz dva. Jak se blíží osmistovka, vím že mám vyhráno a asi vyplavuju endorfiny :-), šlape se mi líp. Konečně 820, sklon se zmírní, popadám dech. Do tisícovky dojíždím pořád funící a s tepem přes stošedesát, ale jsem neuvěřitelně štastná. Trvalo mi to deset minut. Připomínám rekord trati 3:50. Naši kluci to jezdí pod šest minut. Ale stejně mám radost a hned se všem chlubím :-)
Následuje obvyklý rituál - Regener - sprcha - těstoviny - pověsit vyprané prádlo - stáhnout a analyzovat Polara. Pak jsme s klukama ještě prohlíželi fotky, já si četla knižku Daniela Coyla - Armstrongova válka (výborná, doporučuji! Myslela jsem, že už mi po předchozích dvou - Návrat do života a Každá vteřina se počítá nic nového nepřinese, ale je psána naprosto skvěle, zajímavě a vtipně) a koukala na Tour. Dnes vyhrál nějaký Španěl, dva chudáci co nasadili do trháku na dvacátém kilometru a vedli 200 km byli tři kilometry před cílem pohlceni pelotonem. Žlutý trikot udržel Boonen. Jsme zvědavá, jaký bude vývoj až se najede do kopců.
Byla skvělá večeře - čočková polévka a roštěná na houbách s rýží. Jako obvykle jsem si k ní dala malou desítku (točím si ji sama! :-)) a v osm po přednášce jsem se ještě odrovnala banánem s čokoládou šlehačkou. No co, na zítřek budu potřebovat hodně energie :-)
Zítra nás čeká 80 kilomerů, včetně stoupání na Praděd, které má 655m převýšení. To pojedeme na čas. Ráno předtím zvážíme sebe i kolo a z toho se pak bude vypočítávat náš výkon ve Wattech. Už teď z toho mám hrůzu. Loni to zajel nejrychlejší jezdec za 34 minut. Takže já si dávám cíl zajet to pod hodinu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Brouk Pytlík Brouk Pytlík | E-mail | 15. září 2006 v 22:10 | Reagovat

Vyprávění zajímavé, ale zeměpis Ti nic neříká, že? Jeseníky jsou pohoří a Jeseník je město. Několikrát zmiňuješ návrat do města Jeseníku-Jeseníků. Člověk zeměpisu znalý nechápe,co jsi tím chtěla říci, pak je vyprávění zmatečné.

Ahoj Brouk

2 Pavel Kozlík Pavel Kozlík | E-mail | Web | 15. listopadu 2006 v 20:35 | Reagovat

Já to pochopil. Důležitější je pro mě obsah a musím říct, že jsem si početl moc hezky :-). A když už jseš ten zeměpisu znalý člověk, tak mi pověz, jaké je největší město Kašperských Hor.

3 Andy Andy | 16. ledna 2007 v 22:52 | Reagovat

Diky za pripominku. Chybicka se obcas vloudi :-) Tohle nahodou vim, zemepisne mezery mam jinde, jen neumim psat :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama