Silniční Velocamp Jeseníky IV.

11. července 2006 v 20:48 | Andy |  Trénink
Pátek 7.7.
Dnes byly k snídani míchaná vajíčka, mňam :-) Polar mě zanalyzoval na jedničku, takže mám všechny předpoklady k dobrému výkonu :-) Vyrážíme s pomalejší skupinou dříve, aby na nás nemuseli ostatní pod kopcem čekat. Takže v 9:40 už jsme zvážení a vyrážíme. Moje parametry jsou: čistá váha: 56 kg, váha v plné zbroji (tretry, helma brýle) s kolem (+foťák, bidon, jídlo, mobil): 68kg. Na Karlovu Studánku je to třicet kiláků, skoro celou dobu do kopce. Už v Jeseníkách to začne mírně stoupat a až na sedlo Vidle to jde pořád nahoru. Pak pěkný sjezdík a zase šílený krpál do Karlovy studánky. V druhém kopci nás dojíždí druhá skupina, která jede pěkně rychle a zdánlivě bez námahy. Já jedu samozřejmě poslední. Když se konečně doškrábu do Karlovy studánky a mám toho plný zuby, Matějka dává pokyn a jede se na Praděd.

Už zase na kole dožvýkávám tyčinku, vůbec jsem si neodpočinula. Zapínáme stopky a vzhůru nahoru. Všichni mi zase hned odjedou a tak šlapu sama. Je to deset kilometrů. Stoupání není nijak zvlášť prudké, ale vypadá že nikdy neskončí. K tomu je strašné vedro. Jsem vyčerpaná, začíná mi docházet voda. Předjíždím akorát pěšáky a jezdce na horských kolech. Měním polohu rukou i posez, ale nijak mi to nepomáhá. Už abych byla na Ovčárně. Čas ubíhá rychle. Více než půlhodiny je pryč, takže nejrychlejší už bude nahoře. A já se pořád plácám kdesi v lesích a vrchol je v nedohlednu. Zase si připadám jako největší trotl a pomalu propadám beznaději. Když už si říkám že se snad vrátím zpátky, protože už fakt nemůžu, objevím se u ovčárny. Od ní je to už "jen" tři kilometry, navíc první část je po rovině. Psychika funguje dokonale. Jakmile jsem zahlédla Praděd, vlilo mi to novou krev do žil. A navíc kolem proudí davy lidí, to se člověk nemůže úplně plazit a funět jako lokomotiva. Tak do toho šlapu a docela se mi to rozjíždí. Do posledního soupání pod vysílačem už to jde hodně těžko. Nohy jsou překyselené, zatuhávají. Zvedám se ze sedla a s posledních sil dojížím do cíle. Zastavuju stopky. Mám to za sebou, to je úleva. Funím jak bernardýn a nohy mě bolí strašlivě. Nedivím se tomu, na 37 kilometrech jsme nastoupali skoro 1400 metrů.
Dojíždím k naší skupince a ta dává pokyn k cestě zpátky. Néé, já si chci odpočinout! Naštěstí Tomáš na mě čeká. Fotíme se a já se snažím trochu si odpočinout. Za pár minut ale jedeme, Naštěstí nás čeká dlouhý sjezd.A ten nemá chybu! Nádherný asfalt, zatáček moc není a nejsou příliš prudké, takže se nemusí příliš brzdit. Úplně to ale také nepouštím, přece jen z toho mám trochu respekt. Takže má nejvyšší rychlost se ustálí na 63,9 km/h. Dole na parkovišti po závorou čeká Pavel, Petra a Luboš. Všichni toho mají celkem dost, takže si na chvíli sedáme a kupujeme si u stánku kolu. Já s dává jěště zmrzlinu, potřebuju cukry a tuky J a vodu na doplnění bidonu. Asi po čtvrt hodině jedeme zpátky. Mám z cesty strach, jsou to ještě dva kopce a mě opravdu hodně bolí nohy a hlavně kolena. Ale jak se ukázalo, z opačné strany jsou kopce kratší a také i vidina domova mi asi dodává sil. První kopec šel rychle, pak sjezdík po dost rozbité cestě a znovu nahoru. A pak už jen nádherný dlouhý sjezd až do Jeseníků, za odměnu. Kopec pod chatou vzdávám rovnou, dnes na něj opravdu nemám. Končím asi na 250 metrech. Blbý nohy bolej i při chůzi. Těším se na sprchu a těstoviny.
Tour the France vyhrál zase ten Australan - McEwen. Boonen dojel třetí a žlutý dres udržel. K večeři je pečená ryba a opékané brambory se zeleninou. A rajská polévka. Výborné. Pak se dozvídáme výsledky testu. Já je mám samozřejmě dost ubohé. Dojela jsem v čase 57:30 (nejlepší byl 31:59) a výkon na kilogram vyšel 2,57. Přičemž netrénovaný člověk se pohybuje do 2W/kg , pravidelně sportující pak kolem 3W/kg. Víc jak 3W/kg už jsou dobré výkony. Lidé jako Armstrong pak mají nad šest.
V osm dostáváme druhou večeři, ta je dnes úžasná. Palačinka se zmrzlinou, jahodami a čokoládou. Pak sedám do auta a jedu do Jeseníků na autobus, ve 20:40 by měl dorazit Jirka. Autobus přijel přesně, Jirka háže do auta bágl a jedeme zpátky. Má hlad, tak mu Pavel Dědic ohřívá rajskou polévku a párky, dostane i palačinku (Jirka: moc jsem si pochutnal!). K tomu si natočíme pivo, Jirka má větší talent než já, jde mu to líp :-) Já si pak ještě čtu Armstrongovu válku, chtěla bych to do odjezdu dočíst. Kolem půlnoci jdeme spát.
Sobota 8.7.
Od rána se honí na obloze mraky a po snídani začíná pršet. Celkem drobně, za to vytrvale. Párkrát se strhne velmi slušná průtrž. To na kolo není. Zalézáme tedy na pokoj ke knížce. Šumění deště mě uspává a tak usínám a budím se až ve dvě. Přestalo pršet a mraky se docela roztrhaly. Venku se ochladilo, je 17 stupňů. Na stole už jsou těstoviny, mám hlad, tak jdeme s Jirkou na těstoviny. Pak se oblékám poprvé do dlouhého dresu, přidávám i návleky na boty a do kapsy dresu strkám šusťákovku. Před třetí vyrážím. Chci si dát něco rovinatějšího - vyrážím k polským hranicím do Mikulovic a přes Terezín do Vidlavy. Až potud byla cetsa spíše po rovině, dokomce mírně klesala. Z Vidlavy to směrem k Jeseníků, zase skoro pořád stoupá. Sice pomalu, ale výškové metry naskakují. Cesta vede přes Žulovou, Vápennou a přes Lázně Jeseníky zpátky do Jeseníků. Zajíždím do centra, kde hledám bankomat, potřebuji vybrat hotovost. Nacházím ČSOB a bez prolémů vybírám a protože se blíží šestá, skáču na kolo a spěchám na chatu abych stihla večeři. Najela jsem 67 km a po celém týdnu mě bolí nohy, takže kopec u chaty vzdávám dopředu - jedu jen kam to jde (tj. 300m), žádná křeč. Dojíždím deset minut před šestou, nastoupáno 820 m. Jirka, který šel na pěší túru se ještě nevrátil, tak jdu do sprchy. Čekám na něj, všichni už večeří a já mám také hlad. Volám mu a je ještě relativně daleko (to ještě netuším že stihne zabloudit) a tak si jdu na výbornou čínskou polévku a špagety sama. Pak z klukama zase rozebíráme Polara a fotky. Konečně doráží Jirka a vrhá se na jídlo a pivo. Pak vypalujeme fotky na CD a dáváme je Matějkovi, ten k nim připojí další a také tabulky s našimi testy a pak dostaneme všichni kompletní CD.
Večer pak ještě oslavíme sklenkou šampaňského Tomášovi 38 narozeniny. Na pokoji dočítám knihu Armstrongova válka, byla fakt dobrá. Zaujal mne popis posuzování formy jezdců - vzájemně se prý štípají do boků (zjištění nadváhy/kolik mají tuků) a okukují si zadky. Zkušený cyklista prý podle zadku dokáže perfektně odhadnou formu svých protivníků.
Já tedy cyklistům na zadek koukám také, teď to mám alespoň na co svést :-)
Neděle 9.7.
Poslední den, ach jo. Bylo to úžasné, minimálně o týden bych si pobyt klidně protáhla. Všichni ještě razí naposledy na kolo, ale já bych chtěla být tak ve tři v Praze, takže čistím kolo a balím. Platím za pobyt (Jirka platí za dva dny s jídlem 800 Kč) a v deset jedeme domů. Cesta uběhla rychle a bez problémů. Od mámy se po telefonu dozvídám, že máme nového člena rodiny (teď mi právě chodí po klávesnici, já to snad nedopíšu). Na chatu do Chlumce prý za nimi přišlo kotě a od té doby s nimi bydlí. Se Samem (můj pětiletý pejsek) jsou údajně největší kamarádi, pořád spolu chodí a žerou z jedné misky. Naši nikdy neměli kočky moc v lásce, tak jsem v šoku, když černou kočičku opravdu přiváží domů. Jmenuje se Čertík a musím říct, že je krásná, celá černá, s bílou náprsenkou a špičkami nožiček, oči má takové mandlové. Jinak je to celkem divoch, už stačila prošmejdit celý byt, teď momentálně ji mám v posteli a budu muset končit, protože si chce hrát (loví mi ruku).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama