Singapur a Malajsie - 1. část

11. července 2006 v 20:03 | Andy |  Cestování
Splnila jsem si jeden sen a v období 21.4.-1.5. jsem podnikla cestu do Singapuru a Malajsie. S Petrem jsme si vše plánovali hodně dlouho dopředu, letenku jsme měli koupenou už v únoru a pak se strašně těšili až přijde den D, my usedneme do letadla a vyrazíme do neznáma. Jak to všechno dopadlo si můžete přečíst v deníku.

Singapurský deník
Pátek 21. 4. 2006
Ve 3:00 ráno nasedáme do autobusu na Florenci, kam nás dovezl táta. Autobus od Student Agency je pohodlný, objednávám si kapučíno a koukám na trochu přiblblý film = Cellular. Nechce se nám spát a Petr dostává nápad, že bychom si mohli dát víno. Nejdřív jsem myslela, že ho vypijem až na letišti, ale nakonec proč ne. Cabernet Savignon Reserva, Chile 1998, skvělé. Cesta rychle ubíhá a než se nadějeme, jsme v Brně. Je po páté ráno a celkem zima, další spoj na Vídeň jede za více než hodinu, jdeme se tedy schovat do čekárny na nádraží. Přečteme si noviny a něco pojíme, já jdu zjistit, v kolik přesně jedeme a Petr se mezitím skamarádí se dvěma bezdomovci. V 6:15 nasedáme do autobusu, pomalu dopíjíme víno a koukáme na další film - Léto s kovbojem. Skvěle se bavíme. Petra nejvíc zaujala hláška "Vařit neumíš, byt nemáš a hezká taky moc nejsi!" a tak to během dalších dní slyším při každé příležitosti. Asi v 8:30 nás autobus vyklopí na Vídenském letišti a my nějak nemůžeme najít náš let, který má startovat (nebo nějak nemůžeme najít náš spoj který má letět) v 10:40. Po delší době se odbavíme, aniž by náš let na nějaké tabuli figuroval a až pak zjistíme, že je to proto, že má více jak hodinu zpoždění. Na letišti je nuda, čteme noviny a povídáme si, už jsme celí natěšení. Já se cítím trochu přiopile a začíná se mi chtít spát. Chvíli před polednem nás konečně pouští na palubu. Je to Boening 707, celkem pohodlný. Sedíme na trojsedačce s nějakou paní, která si za chvíli přesedá. Asi proto, že jsme si sundali boty J Máme tedy celkem dost místa, koukáme z okna a pak blbneme s LCD televizí, kterou má každý vlastní. Zkoušíme filmy, hudbu, hry, mezitím usínáme a zase se probouzíme, jíme skvělého lososa s rýží a zase usínáme a to celé po dobu cca 11 hodin. Konečně přistáváme.
Sobota, 22. 4. 2006
Hodinky si posouváme o šest hodin. Moc vyspalí teda fakt nejsme. Vyzvedáváme zavazadla a dost dlouho hledáme směnárnu, kde pak měníme 50 dolarů. Ve městě bude určitě lepší kurz, tam vyměníme další. Už na letišti je dost teplo, převlékáme se do kraťasů a sandálů. Na chvíli vylezeme z letiště ven a je to hrůza, ač je asi půl šesté ráno, je šílené vedro a vzduch se nedá dýchat. To také hned komentuji a Petr mi na to odpoví "Tady se vzduch nedýchá, ten musíš kousat!" Trefné. Jdeme na místní metro, označené jako MRT. Jízdenka se kupuje v dost sofistikovaném automatu, stojí podle toho, kolik se jede stanic a je vratná - záloha jeden dolar. Singapurský dolar stojí cca 15 Kč. Za cestu do stanice Little India, kde se nachází náš budoucí hotel, to máme se dvěma přestupy za 2,20 dolary. Petr pojmenoval singapurské metro Metrixem. Vypadá vážně šíleně futuristicky. Vysoké stropy a vše je z kovu a skla. Všude je spousta zvláštních tvarů, stavěných asi jen na efekt, a fantasticky čisto. Kam se člověk podívá jsou komentáře, co máme a co nemáme dělat, jak později zjistíme, je to tak v celém Singapuru. Opravdu je dost divné, když na semaforu čteme, že se přechází, když svítí zelená, kde se držet v metru a koho pouštět sednout, připadáme si jak malé děti. Za jídlo a pití v metru je pokuta 500 dolarů, za kouření 1000 dolarů. Jinak v Singapuru na veřejnosti se vůbec nesmí kouřit, jen na vyhrazených stanovištích a krabička cigaret stojí od 10 dolarů výše a je pokreslená hnusnými obrázky zkažených zubů, zničených plic, postižených dětí atd. V metru je silná klimatizace a tak je tam celkem zima. Hlavně je to šok, když pak člověk vyleze ven. Vystupujeme tedy v indické čtvrti Little India a hledáme hotel InCrowd doporučený Louňáčem a který jsme si vybrali. Ještě je brzo, takže v ulicích je celkem prázdno. Dopadá na mě nedostatek spánku, k tomu to dusno a různé pachy, linoucí se ze všech stran, jde na mě nějaký útlum. Hotel je navíc ještě zavřený a otvírá až za hodinu. Vybíráme tedy z průvodce jiný, který je i levnější, 30 dolarů za dvoulůžkový pokoj, a vyrážíme. Cestou dopíjíme už druhou láhev vody, člověk tu má neustále strašnou žízeň. Dostáváme se do méně rušné části města, vypadá to zde dost chudě. Baráky jsou spíš barabizny a jedna z nich je náš hotel (Mackenzie). Máme toho už plný zuby a tak se ubytujeme, i když je to dost hrozný, 4. cenová kategorie hadr. Pokoj má maximálně 3 x 3 metry a je bez oken. Jsou tu 2 kovový postele, jako nemocniční lůžka se strašně měkými madracemi, v rohu maličký stoleček a u stropu větrák. To je vše. Ani zásuvka tu není. Mimochodem v Singapuru mají zásuvky jako v Anglii, musí se používat adaptér. Jo a také se tu stejně jako v Anglii jezdí vpravo. Celkem dost to tu smrdí a bez zapnutého větráku přežít nelze. V posteli navíc bydlí nějaké breberky, ráno máme oba pokousané nohy. Věděli jsme ale, že v Asii to žádný luxus není, tak nám to nijak zvlášt nevadí, ba dokonce nám to vyhovuje. Stejně na pokoji chceme trávit jen minimum času. Jako první bod programu máme nákup foťáků, abychom mohli hned začít fotit. Petr má doporučený obchod a oba foťáky máme i objednané. Otevírají až v 10, tak se oba na chvilku natáhneme............spíše jsme teda umřeli. Já jsem se každou půlhodinu vzbudila a snažila se vzbudit Petra, ale marně, spal jako dřevo. Tak jsem pokračovala ve spaní taky. Těch pokusů o vzbuzení jsem podnikla asi pět a když už bylo půl jedenáctý, uchýlila jsem se k drsnějšímu řešení a polila ho vodou z lahve. Vstal celkem rychle.....:-)
Metrem jsme vyrazili na nákupy. Začínáme už jezdit jako profíci, jeden vrací zálohované karty, druhý je kupuje, orientujeme se bez problémů. Od metra jdeme kolem řeky Singapur a prohlížíme si mrakodrapy. Některé stavby jsou fakt pěkné, třeba mrakodrap ve tvaru válce, nebo další, co má na sobě talíř jako UFO. Dostáváme se až do přístavu a jdeme si prohlédnout sochu Merliona, to je takový rybolev, hlava lví a tělo rybí (něco jako mořská panna). Podle pověsti zakladatel Singapuru. Suvenýry s jeho vyobrazením je možné koupit všude a jen škoda, že ještě nemůžeme fotit. Hledáme nákupní ncentrum s doporučeným fotoshopem a cestu si zkracujeme přes další nákupní centra, která jsou téměř vždy průchozí. Občas v nich ale uvízneme, někdy jinudy než přes tato centra projít nelze a Petr je už z toho trochu mrzutý. (To ani tak ne, jako spíš že mě to nebaví - pozn. Petr) Je v nich totiž stejně jako v metru překlimatizováno a věčná změna teploty z horka a dusna do zimy a zpět není asi pro organismus to nejlepší. Konečně nacházíme i náš obchod Cathay Photo. Hned se nás ujímá příjemný Singapurčan a nosí na pult věci, které jsme si objednali. Nejprve krabice pro Petra, je jich požehnaně a malé rozhodně nejsou. Ten foták je obří Canon EOS 5D a objektiv je strašné dělo, obojí pěkně těžký. K tomu dálkový ovladač a 4GB CF karta. Dohromady to vychází asi na 130 000 Kč. Pak jdeme na můj Olympus MJU 810 a příslušenství, 2 karty, pouzdro, náhradní baterka. Dohromady za 12 000 Kč. Dostáváme potvrzení na pětiprocentní daň, kterou by nám měli vrátit při odletu. Foťáky necháváme v obchodě a prosíme o nabití baterií, abychom mohli hned začít fotit. Mezitím si dojdeme na oběd do nějaké místní restaurace. Podle obrázků si vybíráme nějaké ryby s rýží a pak nudle s červenou omáčkou.
K obojímu jsou vajíčka, tady je cpou do všeho. Pijeme nejdřív nějakou děsně sladkou citronádu (jak později zjistíme, je tu přeslazené všechno pití). Pak máme cosi, co se jmenuje Chrysanteneum, je to světle hnědé a asi to bude fakt nějaký vývar z chryzantémy. Mě to připomíná studený bylinkový čaj a Petrovi "hnusný čaj s usazeninami, co pil na vojně". Celé to stálo cca 8 dolarů a bylo to dobré, i když celkem ostré. Po jídle se vracíme pro nabité fotáky a hned venku před obchodem je zprovozňujeme.
Rozhodneme se, že vyrazíme do China Townu. Po cestě nás zaujal mrakodrap, sloužící jako hotel. Po jedné jeho stěně totiž dost rychle projížděly prosklené výtahy. Petra hned napadá, že bychom se mohli svézt a tak jdeme do hotelu. I přes nápisy, že výtah slouží jen pro hotelové hosty a ne jako vyhlídka, jdeme dovnitř (no jo Češi), mačkáme poslední 37. patro a už se vezeme. Je to paráda! Cestou samozřejmě fotíme a snad za 5 vteřin jsme nahoře. Krásný výhled! Sjíždíme zpět dolů a pokračujeme v cestě. Pořád fotíme mrakodrapy, řeku, lodě, sochy, místní restaurace nabízející krabí speciality apod. A už jsme v China Townu. Dost to tu žije. Máme žízeň a zlákal nás stánek, kde prodávají různobarevné nápoje ve velkých plastikových kelímcích i s brčkem. Dávám si něco, o čem doufám, že je to ledová káva. Taky že jo, bílý kafe s ledem, strašlivě sladké, ale celkem osvěžující. Petr má bílou barvu a mandlovou příchuť, taky celkem dobrý. Procházíme se uličkami plnými lidí, až nás zarazí stánek, kde prodávají různé sušené věci. Ale nejsou to bylinky, nýbrž ryby, hadí kůže, nějaké pařáty, ještěrky apod. Brrrrrr! Naproti je krásný indický chrám, jehož střecha je kompletně pokrytá barevnými figurkami lidí a zvířat. Uvnitř zrovna probíhá nějaký ceremoniál, voní tu kadidlo, zřejmě předkládají obět, tj. jídlo svému bohovi. Dovnitř můžeme jen bosí, ale navíc jen do určité vzdálenosti. Tam, kde probíhá samotný obřad, je turistům vstup zakázán. Vedle chrámu je místní tržiště, které silně připomíná naše vietnamské tržnice. Spousta oblečení a různých cetek. Proplétáme se mezi stánky a protože už trochu máme hlad, nebo nás spíš honí mlsná, kupujeme si nejdříve sladké žluté mango a pak nějaké singapurské dezerty. Ty nás zaujaly svým vzhledem i barvou. Do plastikové krabičky dostáváme jakési želatinové bábovičky zelené a hnědé barvy a pak bílé válečky, které se dělají ze sága, což je prý nastrouhaná palma. No, vypadá i chutná to jako nastrouhaný kokos. Ty zelené bábovičky byly z aloe, celkem dobré, něco mezi pudingem a želatinou. Je sedm večer pryč a tma. Slunce zde zapadá přesně v sedm. Navíc začíná krápat. Prší tu pravidelně alespoň 1x denně, někdy jen zlehka, ale někdy je děsný slejvák. Většinou to trvá 20 až 30 minut a tak radši jdeme na MRT a do hotelu.
Trochu odpočíváme a pak se ještě jdeme projít do naší čtvrti Little India. U jednoho stánku si kupujeme napůl nudle k večeři, jsou za srandovní cenu 1,9 dolaru. K pití pak štávu z nezralého kokosu, tu miluju. Přemýšlíme, kam ještě jít, a Petra napadá Red Light District. Má to být nějaká oblast, kde se shromaždují prostitutky, homosexuálové, tranvestiti a podobné existence. To by mohlo být zajímavé. Bohužel to ale nejsme schopni najít. Na radu domorodce dokonce jedeme na opačnou stranu města, ale marně. Celý den jsem chodila v pantoflích a ted se mi ozvaly nohy, strašlivě mě začaly bolet klenby na chodidlech, blbě kulhám a chůze je utrpením. Vzdáváme to tedy a někdy po jedné hodině v noci jdeme spát.
Neděle, 23.4. 2006
Probouzím se až v deset hodin a to Petr ještě spí. Na buzení opět nereaguje. V hotelu máme mít snídaně, tak se oblékám a jdu to obhlédnout. Jsou to "švédské stoly", ale fungují jen do 10:00 hodin. Je skoro půl jedenácté, takže nezbylo skoro nic. Jdu vzbudit Petra a snažíme se alespon něco posbírat, zvládáme toustový chleba, 2 vařená vajíčka, rajče, mrkev a marmeládu. A k tomu strašně sladké kafe a čaj. Dnes máme v plánu navštívit ostrov Sentosa. Má to být obří zábavní park s atrakcemi. Hned po snídani vyrážíme. Jsa poučena z minulého dne, mám na nohou adidasky, i když je mi v nich vedro. Jinak spodní prádlo jsme ze šatníku vyškrtli, nedá se v něm vydržet. Chodíme jen v tričku a v kraťasech. A stejně se oba potíme, žádný deodorant nezabírá, člověk se musí smířit s tím, že je prostě celý den strašně zpocený a ulepený. Zjistila jsem, že se mi hnusí dotek vlastního těla, jako když si sáhnu na nohu a přilepím se. (mě ne pozn. Petr) Fuj. No nic, to jsem odbočila. Sedáme tedy opět na oblíbené MRT, předtím ještě vyměnujeme peníze, které nám už došly (100 USD) a jedeme do přístavu. Odtamtud sice můžeme jet na Sentosu autobusem, ale zdá se nám to blízko a tak jdeme po 700 m dlouhém mostě pěšky. Asi v polovině platíme "mýtné", 2 dolary na osobu. Dostáváme mapku s atrakcemi, pokračujeme v chůzi a vybíráme, kam půjdeme. Vstupy jsou hodně drahé, ale co na tomto ostrově není. Např. 1,5 litrová voda nás stojí 3,50, normálně ji pořídíme za 1,50. Jako první jdeme do podmořského světa, vstupné je 20 za osobu. Je to super! Myslela jsem sice, že to bude trochu větší, ale stálo to za to. Nejvíce nás zaujala maličká akvárka , monitorující narození a vývoj žraloka, od vajíčka až po malého žraločka, který vypadá jako přerostlý pulec. Pak je moc hezká část, ve které se pohybujete po jedoucím pásu, a nad hlavou a po stranách plují všechny možné ryby, žraloky počínaje a rejnoky konče.
Jako další destinaci navštívíme zahradu s motýly, ale zrovna začíná lít jako z konve, to bychom toho asi moc neviděli, tak měníme plány. Sedneme na autobus a jedeme se podívat na pláž. Nic moc, voda u pláže čistá není. Po ostrově jezdí tři barevné linky autobusů, červená, modrá a žlutá a pak ještě plážová tramvaj, vše zdarma. Nejvíce využíváme modrou linku, objíždí přesně ty atrakce, které chceme, ale svezeme se i tramvají. Ta ale s tramvají tak jak ji známe nemá nic společného, je to klasický vláček pro turisty jezdíci po silnici na gumových kolech poháněn jednou "lokomotivou". Přestává pršet a tak jdeme zpátky k motýlům, už máme strašný hlad (jsou už skoro tři hodiny). Jídlo je tu děsně drahé a tak si nakonec kupujeme "výhodný balíček", vstup na motýly a pizza za 15 dolarů na osobu. Pizza je hodně malá, ale špatná není, i když nás trochu štve jíst v Asii pizzu, a radši bychom něco místního. Nakonec jsme celkem spokojeni, hlavně, že jsme zahnali hlad. A už jdeme na motýly. Páni, to je ale nádhera! Cvakáme jednu fotku za druhou. Není to vůbec jednoduché, motýli jsou stále v pohybu, a tak se to daří hlavně tehdy, když si sednou na krmítko. Petr je ve svém živlu, pohybuje se tu jako šelma a oči mu svítí. To bylo fakt pěkné!
Další zastávkou je delfíní show. Hlavním lákadlem na ní je to, že na Santose mají růžové delfíny. Jsou roztomilí, ale samotná show není nic extra, delfíni předvádí pár skoků, žonglování s míčem, skoky přes obruče. (Samotní delfíni taky moc růžoví nejsou, mají na sobě jen takové fleky a vypadají jak olezlí nějakou chorobou.) Na konci je možné se s nimi za poplatek vyfotit. V Singapuru obecně máte na každé atrakci za příslušné peníze možnost dělat téměř cokoliv, cákat se ve vodě s delfíny, dát si na krk hada, posadit si na rameno orla nebo papouška apod.
Po delfínech sedáme na tramvaj a chceme vidět další atrakci s malými zvířátky, ale nedaří se nám je najít a protože za chvíli začíná jiná show na fontáně, nakonec spěcháme na ní. První představení je obsazené, i když jsme tam o půl hodiny dříve. Do začátku dalšího tedy zbývá 1,5 hodiny, ale vůbec nám to nevadí. Baví nás totiž skupina domorodců, pomalovaných jako indiáni, svými hrátkami s ohněm. Byli fakt dobří, tak jsem se s nimi po představení vyfotila a dali jsme jim i nějaké peníze. A už je čas vyrazit na fontánu. Ostatní lidi se tam dost ženou, což je další signál pro to, že to asi bude dobrý. Jinak Singapuřani jsou hrozně spořádaní a disciplinovaní, asi je vychovávají ty nápisy, co mají a co nemají dělat. Např. naprosto spořádaně tvoří fronty v lajnách na autobus a nejlépe ještě čekají, až jim dá někdo pokyn k nástupu. To je pro nás dost nepochopitelné, tak je všude předbíháme J A když už jsem u povahy Singapurčanů, zaujala mě ještě jejich snaha pomoci. Jakmile jsme někde na ulici a vytáhneme mapu, během 30 sekund u nás někdo je a ptá se, jestli nepotřebujeme pomoci. Ale zpět k fontáně. Sedáme si na dřevěné lavice a show začíná. Je to něco jako Křižíkova fontána, ale o 3 řády výše. Do tryskající vody se totiž laserově za doprovodu hudby promítá příběh, barevně a v 3D! Takže se mísí efekty tryskající vody, laserů, hudby a ještě plamenů šlehajících z vody. To byl asi nejlepší zážitek ze Sentosy, vážně úchvatné. Skončili jsme kolem desáté a máme děsný hlad, sedáme na autobus a jedeme zpátky na metro. Hned vedle něj jsme objevili tzv. Food court, neboli "žrádelnu". Jedná se o velkou plochu, posetou stánky s jídlem, a kolem je miliarda stolů a židlí. Jídlo je převážně čínské a indické, další styly neumím ani rozeznat. Porce pro jednu osobu stojí okolo 3 dolarů a jsou to různé kombinace nudlí, rýže, ryb, masa, vajec, zeleniny a chilli koření. Petr si vybral smaženou rýži a jarní závitek a já nudle se zeleninou a pak takové bílé koule, které mě lákaly už dlouho. Vypadá to jako knedlík a prodává se to po třech napíchnuté na špejli. Je to fakt skvělé! Určitě ryba, zřejmě nějak rozemletá a upravená jako těsto a pak usmažená. Super. K pití jsme si dali džus z cukrové třtiny, velký kelímek plný zelené tekutiny, s ledem a citronem. Není to vůbec tak sladké, jak by člověk čekal, naopak velmi osvěžující a moc dobré.
Po jídle už jedeme domů, jsme unavení a Petra strašně, jako mě den předtím bolí chodidla. Chtěli jsme jít brzo spát, ale než jsme dojeli do hotelu, vysprchovali se a převlékli a já napsala pár stránek deníku, byly už dvě hodiny ráno. Tady ten čas tak letí!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama