Singapur a Malajsie - 3. část

11. července 2006 v 20:05 | Andy |  Cestování
Malajský deník
Středa, 26. 4. 2006
Letadlo letí až ve tři, tak máme spoustu času. Myslela jsem, že se ještě půjdeme někam podívat, ale nakonec jsme skoro celé dopoledne prospali. Po poledni jsme se konečně i s věcmi vyhrabali a vydali jsme se na cestu. Netušili jsme, jaký horor je před námi. Ze začátku vypadalo vše v pohodě. Zjistili jsme si, na jakou stanici metra potřebujeme, odtamtud nám na letiště měl navazovat autobus č. 59. Jenže žádný takový tam nejezdil a paní ze zákaznického servisu v metru nás poslala na autobus č. 86. Teď zase malá vsuvka, protože o metru už psát nebudu.

Zaujaly mne ještě některé věci, které bych ráda zmínila. Za prvé to jsou reklamy v metru. Dobré je, že to nejsou klasické reklamy, ale zase spíš něco, co lidi vychovává. Třeba "reklama' na boj proti terorismu, kde jsou popsány teroristické útoky a fotky a pak poučka, že se to nesmí už více dopustit. Skoro všude jsou pak hlášky, že když někdo vidí nějaké podezřelé chování, má volat na 999. Jeden celý vagon byl zase věnován darování krve, zajímavé byly plakáty s informacemi o tom, kolik procent Singapurčanů má jakou krevní skupinu. A pak nás zaujala reklama hlásající, že prvních nevím už kolik Singapurčanů, kteří odešlou elektronicky vyplněné daňové přiznání, dostanou nákupní šeky. Takže v Singapuru se už dělají daně elektronicky. Máme ještě co dělat! A ještě poslední věc a opět se týká vychovávání lidí, tentokrát od malička. Všude mají umístěné metry s obrázkem holčičky nebo chlapečka, které slouží k tomu, aby se dítěti mohla změřit výška. Jak má více jak 90 cm, musí platit jízdné. Celé je to stylizované tak, že to vede děti k tomu, aby se těšili až budou tolik měřit a budou moci mít svoji jízdenku. Jo a vlastně ještě jedna věc. V Singapuru nemají v podzemí otevřené nástupiště. Je to celé uzavřené a když přijede metro, zastaví přesně tak, aby mělo dveře na dveřích těch zábran. Do metra se tedy vstupuje přes dvoje dveře. Když vyjede metro nad zem, tam zábrany nejsou, zato jsou všude velké nápisy, upozornující, aby byli lidé opatrní, že život má velkou cenu. Já snad s tím metrem neskončím, ještě jsem si vzpoměla, že mají skvělé navádění pro slepce. Po všech chodbách i halách mají svůj "chodníček", což je asi 30ticentimetrový pruh kovových výlisků, po kterých se perfektně jde a drží se směr. (P: No chvili jsme to zkoušeli (hrát si na slepce) a zas tak dobře se po nich nejde, ale když se to člověk naučí tak to asi jde.) Změna směru je vždy zvýrarněna jiným obrazcem a z chodníčku jsou odbočky ke každým dveřím metra. Chodníčky pak nenavádějí lidi k eskalátorům, ale přímo k výtahům. To je tedy z metra vše, vážně mě zaujalo.
Takže - šli jsme na autobus č. 86 a cestou jsme si koupili zmrzlinu. Prodávají ji na způsob ruské zmrzliny, vloží ji mezi dvě oplatky, nebo je ještě možnost místo oplatek použít takový pestrobarevný toustový chleba. Koukala jsem na to jako puk, ale pak jsem to zkusila s mangovou zmrzlinou. Chleba byl trochu nasládlý, kombinace to byla zajímavá a nebylo to špatné. Přijel autobus, tak si říkáme řidiči o 2 jízdenky na letiště. A on na to, že tam nejede. To nás zmátlo, na zastávce bylo napsáno, že na letiště opravdu zajíždí. Vedle stojí tři mladé Singapurčanky a říkají, že na letiště jedou také, že je to s přestupem a že nám ukážou cestu. Vše perfektně klape. Asi za 15 minut jsme u vojenského opevnění, v jehož prostoru se letiště nachází. Tady máme přestoupit na autobus, co nás odveze dovnitř. Jsou skoro dvě hodiny odpoledne. Nějaký autobus přijíždí, od holek dostáváme pokyn, že je to on a nastupujeme. Začíná strašlivě pršet. Na nás vkus jedeme už nějak moc dlouho a najednou Petr říká " Ty vole, my jedeme na Changai!" Changai je to hlavní letiště, kde jsme byli předtím. Haha, směju se a myslím si, že je to jen další z Petrových forků, kterými mě zkouší celou dobu. Jenže za chvíli vidím na informační tabuli to samé. Jsme na dálnici a autobus jede přes půl Singapuru bez zastávek na to hlavní letiště. "Do pr......., ku.......", ulevuje si Petr. To jsem od něj ještě neslyšela. Ale sama mám blízko ke kolapsu. Je 14:15 a ve tři máme odlétat. To je konec, myslím si. Naštěstí už vjíždíme na letiště. Autobus zastavuje nějaké vstupní kontrole, dveře se otevírají a dovnitř leze ženská v uniformě."Rychle ven!" volá Petr. Snažím se kolem té ženské prosmýknout, ale zastavuje mě. "Prosím, jsme na špatném letišti a musíme odletět", tvářím se pěkně vyděšeně. Pouští nás a my sprintujeme ke stanovišti taxíků. Taxikář je v klidu a pomalu nakládá bágly. "Odlétáme ve tři ze Seletaru", dorážíme na něj. Taxikář říká, že je to v pohodě, protože Singapur je malý a ještě si prej stihneme dát kafe. Trochu se nám uleví, ale nervozní jsme pořád. Navíc už máme jen 20 dolarů a bojíme se, že to bude stát víc. Nakonec jsme chvíli po půl třetí na místě a platíme jen 16 dolarů. Uff. Bylo to fakt rychlý. Letiště je tak malé, že se celý personál věnuje jen nám. Otevírají nám dveře a prosí nás, at si pospíšíme. Jednomu celníkovi dáváme pasy a letenky, druhému bágly. Jde jim to rychle od ruky. Ještě potřebujeme potvrdit ta lejstra kvůli daním. Další celník nás tedy vede do jiné místnosti, tam ukazujeme foťáky a dostáváme razítko, lejstra pak hážeme do modré schránky. Celý proces byl za dvě minuty hotov. Pak musíme znovu nechat zkontrolovat zavazadla a u jiného okénka pasy, celník si je vezme a nabízí nám bonbon. Ještě procházíme kontrolou my a za 5 minut tři už sedíme v čekací hale na letadlo. Neuvěřitelné! Teprve nyní z nás spadl obrovský balvan. To byl teda nervák.
Asi do 15:10 čekáme na připravení letadla a pak do něj můžeme nastupovat - je to takové pidi letadélka asi pro 40 lidí. Zasedací pořádek není, tak si sedáme oba k okénku, abychom mohli fotit. Je to vážně taková skořápka, pěkně sebou při letu háže. Nejlepší je ovšem pára, linoucí se z klimatizace, vypadá to, jako kdyby hořelo. Asi po půl hodině začínáme přistávat. Přistávací dráha je strašně maličká a začíná i končí skálou a stromy. Když se tam pilot řítí čumákem dolů, má Petr dnes už podruhé skoro infarkt. Ale přistání bylo naprosto v pohodě, ač se to zdálo neuvěřitelné. (P: Ne přistání nebylo v pohodě, pilot je magor a nevím proč si pro svoje zvrhlý kousky vybral zrovna dopravní letadlo. Ať si sedí sám v nějakém akrobatu a klidně se zabije, ale mě ať do toho netahá. A to s ním budeme muset ještě odlétat! Ach jo! Na jeho obranu dodávam, že se tam jinak opravdu přistát nedá a že je fakt dobrej!) Vycházíme ven, je tu ještě větší vedro než v Singapuru. Teda teplota je asi stejná, ale slunce pálí víc. Fotíme si letadlo i dráhu, procházíme kontrolou a platíme 5 ringitů jako vstupní poplatek. Malajský ringit stojí cca 8 Kč. Malajské peníze ještě nemáme, ale celník bere i zbytek našich singapurských. Jediná směnárna na ostrově je na letišti, tak tam jdeme, ale dnes má zavřeno. To je tedy dost blbý. Co naděláme, hážeme bágly na záda a jdeme na sever, máme tam doporučenou ubytovnu v komplexu ABC. Bydlí se tu v dřevěných chatičkách pro dvě osoby, podél ostrova vede cestička, po jedné straně je pláž a po druhé vždy seskupení chatek. Ujdeme 4 km, než najdeme volnou chatku. Chceme 3 noci a platbu na dluh, slibujeme, že hned zítra zaplatíme, až vyměníme peníze. Paní souhlasí a dokonce nám dá na dluh i pití. Jestli jsme dobře rozuměli, stojí chatka na noc 25 ringitů. To je směšný a je super! Má i malou terásku a šnůry na sušení, uvnitř je dvojpostel, skřínka, větrák a moskytiéra a máme vlastní záchod a koupelnu. No luxus. Jsme strašně splavení a tak se převlékáme a jdeme se koupat. Petr si holí knír, aby mohl šnorchlovat, vypadá bez něj legračně. (čti jako debil) Necháváme věci na pláži a šup do moře. Voda je úplně teplá, to jsem ještě nezažila. Teplejší, než vyhřívané bazény, ale nejsou zde žádné vlny. Petr má svoje brýle a šnorchl, plave ke skalnatým útesům a potápí se. Asi 10 minut o něm nevím, pak se vynoří a je naprosto nadšený. Prý je všude spousta ryb, viděl i rejnoka a spoustu korálů a ježků. Pak si šnorchl půjčujeme a střídavě se potápíme, je to fakt úžasné! Začíná se ale stmívat, tak jdeme ven. Ještě že tu jsou tak hodní lidé a odklidili nám naše věci, zapoměli jsme na příliv a místo, kde jsme je měli, je pod vodou. To jsme měli zase štěstí.
Doma si dáme sprchu a jdeme na večeři. Musíme najít něco, kde budou brát americké dolary. Nacházíme "lepší" restauraci, vyloženě pro turisty. Radši bychom něco místního, ale tady nám vezmou dolary. 3,5 ringitu za dolar, to je dobrý kurz. Chceme se vejít do 10 USD a vychází to přesně. Dávám si polívku za 5 a nudle za 6, Petr krevety za 18. A dohromady 1 pivo za 5. Jako obvykle to jíme všechno společně, krevety jsou skvělé, ale plavou v děsně pálivé omáčce. Moje nudle jsou špičkové, jsou v nich sépie, kuře, vajíčka a zelenina. Zase jsme se přecpali. Petr chce ještě koktejl a objednává si banánový. Stojí 3 ringity, tak už jsme přes 10 USD. Dáváme tedy druhou bankovku a alespoň dostáváme nazpět 32 ringitů. Mezitím se stihneme kvůli nějaké kravině pohádat. Už je deset večer a tak jdeme zpět do chatky. Na obloze nádherně svítí hvězdy. Je to tu super, už se těším na zítřek.
Fuj, ted píšu deník a po podlaze přeběhl obrovskej brouk. No, to jestli mi vleze do postele, tak asi umřu. Jo a úplně jsem zapoměla napsat, že po cestě jsme potkali dvě velké ještěrky. Jedna měla asi 30 cm a ta druhá tak půl metru. A hned u letiště byly velké stromy hustě obsypané netopýry. To jsem zvědavá, jaká "zvířátka" na nás ještě čekají J
Čtvrtek, 27. 4. 2006
Budík je na devátou, ale chvíli nám trvá, než se probereme. Jdeme na snídani do našeho "hotelového komplexu". Ty seskupení chatek vždy vypadají tak, že je tam nějaká recepce a pak asi 10 chatiček. Náš komplex vlastní muslimové, paní chodí pořád zahalená a neprodává žádný alkohol. Jdeme tedy na snídani (jinou než s alkoholem si nedáváme:-) a já říkám, že dnes vyměníme peníze a vše zaplatíme. "No problem" na to ona. To je jejich častá odpověd. Snídáme banánově. Petr banánovou palačinku, ta byla skvělá, a čaj a já banánovou kaši a banánový koktejl. Na rozdíl od Singapurčanů Malajci asi nesladí vůbec. Kaše má dost nevýraznou chuť, je asi obilninová a jsou v ní rozmačkané banány. Koktejl je moc dobrý. Po snídani vyrážíme na letiště, vyměnit peníze. Je strašné vedro. Po cestě si pořádně prohlížíme okolí a fotíme, Petr se vyžívá u velkých pavouků. Opět na rozdíl od Singapuru je zde docela bordel. Všude se povalují haldy věcí, mezi chatkama jsou hnijící listy banánovníků a spadané kokosové ořechy, místy to celkem dost smrdí. Trochu tu tady z toho čiší, že je to vlastně celé pro turisty. Ale stejně to tu má své kouzlo. Ta nádherně čistá voda, úžasná flora a k tomu přes cestu běhají ještěři a po stromech skákají opice..........Petr zrovna fotí "ráj na zemi". Na letišti vyměnujeme 150 dolarů a dostáváme 526,5 ringitů.
Teď chceme najít půjčovnu kol a projet se směrem na jih ostrova. Jako na potvoru nemůžeme žádnou najít. Cestou jsme narazili na Duty Free Shop a koupili jsme si korejské pivo (2 R, zvláštní) a chipsy s příchutí sépie (4R, docela dobré). Chvíli na to jsme půjčovnu našli, 5R za jedno kolo na hodinu, ale zároveň jsme objevili ještě něco lepšího. U stromu byly na dlouhém řetězu uvázané dvě malé opičky. Hned se k nim vrháme a dáváme jim kousek chipsů. Petr jednu zkouší pohladit a ona je mimořádně přítulná. Hned po něm leze, sedá mu dokonce na hlavu. Zuřivě fotím a při tom se směju, vypadá to legračně. Pak si opička všimne, že balík chipsů mám já, skáče ke mě a snaží se mi ho vytrhnout. Na tak malé tělíčko má dost sílu. Vyhrávám já a dávám chipsy stranou a foťák Petrovi. Ted si s nimi budu hrát já. Lezou na mě obě dvě, nejdřív jsou roztomilé a je to super. Prohlížím si jejich nožičky a ručičky a fascinují mě, jak jsou podobné dětským. Opice jsou ale čím dál divočejší, seberou mi čepici a pak i brýle, lezou po mě sem a tam, tahají mě za vlasy a začínají kousat. "Pomoc" křičím na Petra, ale ten z toho má srandu a fotí. Snažím se je sundat dolů, Petr mi přispěchal na pomoc a rychle od nich pryč.
Jdeme pro kola, to snad bude bezpečnější. Platíme zálohu a dostáváme 2 "kola". No to je něco! Jsou na nás dost malá, já mám kolena až u brady a nastavit nic nejde. Váží snad metrák, nepřehazují a nebrzdí. Petrovi se ještě navíc sklápí sedlo pořád dopředu. No to bude jízda. Tak hurá do sedel a jedeme po asfaltové cestičce po téměř celém pobřeží ostrova (šířka asfaltky je cca 2 m). Petr má problém s tím, aby jezdil vlevo, holt síla zvyku. Přestává rovinka, na kterou jsme byli doposud zvyklí a jízda do kopce a pak zase z kopce je dost děsná. Nahoru se musí ve stoje a jde to dost ztuha, s tepem se dostanu až na 178, dolů se člověk zase bojí, když mu to nebrzdí. Dostali jsme se do velkého a hodně luxusního komplexu. Mají tam obrovské golfové hřiště, to bude pro horních 10 000. Nám se to ale ani trochu nelíbí a jedeme pryč. Vidíme krásnou malou opuštěnou pláž. Ujeli jsme sice jen asi 4 km, ale jsme splavení. Zastavujeme a jdeme se vykoupat. To moře je fakt úžasný! Dnes jsou i trochu vlny. Mrzí mne, že s sebou nemáme opalovací krém a ten z rána jsme ve vodě spláchli. Slunce šíleně pálí. Na hodinkách mám 38 stupňů. Předem vím, že je zle. Samozřejmě že jo, spálili jsme se oba celkem slušně. Co naděláme, jedeme zpátky. Platíme nájem za 2,5 hodiny a kupujeme si pití, žízen máme strašnou. Petr si pak v obchodě vybírá ještě tričko, moc pěkné červená s kostrou ryby za 29 R a pak ještě dárek domů za 45 R. Trochu se mi tam přilepila smůla na paty, rozbily se mi brýle. Trochu jim teda pomohl Petr, samozřejmě nerad, ale brýle jsou vejpůl. Jsem naštvaná, jsou to moje oblíbené brýle a navíc bez nich nic nevidím. A to jsem teď chtěla jít do džungle. Ach jo! Nakonec se tam přeci jen na chvíli vydáme, ujdu asi 2 km a pak jdu zpátky, moc toho nevidím, je to blbý. Ale vypadalo to tam moc pěkně. Uzká cestička mezi kameny a všude kolem bujný porost. A zvuky džungle-hrozný kravál. Málem jsem zašlápla leguána, neviděla jsem ho. Nevím kdo z nás se lekl víc, ale on utíkal rychleji. Jdu zpátky do chatky, to vedro je strašné, začínám být unavená. Petr už tam je a leží. Jdu se vysprchovat, mažu si spálená místa Panthenolem a lehám si taky. Za chvíli oba spíme. Vzbudím se žízní, Petr spí, tak jdu potichu ven a chci si koupit něco studeného. Jenže mě zaujme malý stánek hned naproti, kde něco smaží. Jdu se tam podívat a ptám se, co to je, jsou to banány. No to musím ochutnat! Poprosím o dva, prý 20 centů. No to je zadarmo! Ještě tam mají něco v takových nádobách. Sladké brambory a rybí chipsy. No to chci taky. Dostávám vše do sáčku a k tomu sladkopálivou omáčku. Vše je za 1 R! Nesu to do chatky a budím Petra, to musí vidět. Ani nehudrá (nikdy nehudrám:-) To je blbý slovo ! Jsem naštvanej, protivnej, nadávám, bručím, křičim, ječím ale nikdy nehudrám :-) pozn. Petr), že ho budím, obsah sáčku ho zajímá. Postupně vše ochutnáváme. No to je bomba! V životě by mě nenapadlo, že budu jíst smažený banány s chili omáčkou a ještě mi to bude chutnat. Jsem vyslána pro přídavek, mažu ke stánku znovu a konečně kupuju i to pití. A taky platím dluhy, ubytování na 3 noci a snídaně vyšly dohromady na 93 R. Je tu fakt levno. Po skvělé odpolední svačině jdeme na procházku, tentokrát na sever. Jako obvykle fotíme a já si prohlížím vyplavené korály. Bohužel se nesmí vyvážet, pod vysokou pokutou. (stejně jsme si pár mrtvých kousků vzali) Pěkná cesta končí a dál je to přes hustý pralesní porost do kopce. Vypadá to zajímavě, jdeme tam. Na šutru mi klouže noha a já si o jeho hranu pěkně obrousím holeň. Docela to bolí. Lezeme dál, cesta je pěkná, jenže padá tma. Stmívá se tu strašně rychle. Samozřejmě tu osvětlení neexistuje, tak se rychle vracíme, dokud je alespon trochu vidět. Po cestě zpět narážíme na hezkou restauraci s otevřeným výhledem na moře a na nebe plné hvězd. Navíc tu právě začíná rožnění. Sedáme si a dáváme si "Happy hour beer" - 3 piva za 10 R. K tomu grilovanou rybu (zapoměla jsem jméno) s rýží a sladkokyselé kuře, také s rýží. Obojí je úžasné, asi nejlepší večeře, kterou jsme zatím měli. Já si pak dám ještě kafe a Petr melounový džus. Docela jsme se rozšoupli, nechali jsme tam 47 R. Po jídle se ještě trochu procházíme, noci jsou tu krásné, je příjemně, mnohem lépe než v Singapuru a ty hvězdy jsou nádherné. Tolik hvězd na obloze, jako tady, jsem nikdy neviděla. V půl dvanácté jsme doma. Dobíjíme baterky k fotákům - Petr musel vytvořit speciální kabel tak, že z jednoho nepoužitelného (byl s vidlicí pro Nový Zéland) uřízl zástrčku a strčil dráty rovnou do zásuvky. Já pitomec jsem totiž svůj adaptér zapomněla v Singapuru.
Jdeme spát, zítra v devět máme být tam, co jsme byli na večeři, pojedeme s nimi na celodenní šnorchlování na Korálový ostrov.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama