Singapur a Malajsie - 4. část

11. července 2006 v 20:06 | Andy |  Cestování
Pátek 28. 4. 2006
Dneska na mě nějak dopadlo, že už je pátek. Strašně rychle to uteklo a za pár dní jedeme domů, budu muset do práce....... Tady se na všechno tak krásně zapomíná. Vstali jsme po deváté a šli do té restaurace z minulého večera. Zjistili jsme si, že Korálové ostrovy, i s vypůjčeným vybavením, stojí dohromady 147 R. Odjíždíme až v deset, takže teď si v klidu můžeme dát snídani. Já palačinku s ovocem a medem a Petr banánový koláč. Loďka, vlastně motorový člun má zpoždění, vyrážíme kolem půl jedenácté. Jede s námi ještě šest dalších lidí, 2 Němci, 2 Francouzky a pak mladý pár, kde národnost neidentifikuji.

Loď jede hrozně rychle. Petr to měří na GPS - 45 km/h. Za chvíli jsme u Korálového ostrova. Myslela jsem, že bude menší. Hned skáčeme do vody. Mám smůlu, mám špatného šnorchla, teče mi do něj voda. Než se naučím dýchat tak, že po každém nádechu musím hrozně prudce vydechnout, aby voda vystříkla ven, pěkně se nalokám. Brrrrr, voda je odporná. Zato potápění je úžasné! Na této první zastávce si ho ještě moc neužívám, mám spíš na práci to, abych se neutopila, ale přesto vidím spoustu korálů a ryb. Na další zastávce u ostrova, kde chvíli odpočíváme, už je to super. Dýchání je sice dost vyčerpávající, ale kompenzuje se to tou nádherou pod námi. Tolik barev a tvarů! Připadám si, jako bych plavala v obřím akváriu. Spousty ryb proplouvají přímo kolem mě, nádherné korály jsou na dosah. Přečetli jsme si, že i pouhý dotek může korál zabít, tak na ně vůbec nesaháme, i když mě to láká. Viděla jsem oblasti s mrtvými koráli a je to dost smutný pohled. Kolem druhé se vracíme k Tiomanu, na nejsevernější obydlené místo. Je to tam nádherné, větší než u nás a taky asi dražší. Je tu krásná široká pláž a místa na potápění hned na dosah. Jdeme na oběd. Z té vody člověku hodně vyhládne. Zírám na Petra, který po celou dobu pobytu obědy ignoroval (P: Nebyl čas, už jsem to psal) a ted si dává dvě jídla. Nejdříve měl nudle s hovězím masem, které chutnalo fakt hodně zvláštně, určitě jedl leguána J. Já si dala rýži s ananasem a byla výborná, takže si ji pak Petr objednal také. Parádně jsme se spálili. Při tom jsme se mazali, ale ve vodě to asi nevydrží. Záda, zadní strany nohou a rukou. Pálí to jako čert. Na sluníčku nedokážeme vydržet. Rozhoduji se, že se koupím takové ty šaty, co se tu hodně nosí. Je to vlastně jen velký kus barevné látky, který se omotává kolem těla. Musím se před tím sluncem více chránit, tričko bez rukávů mi nepomůže. Petr mi pomáhá vybírat, dlouho se rozhodujeme a nakonec volíme takovou batikově modrou látku s obrázky želv. Mám z toho radost, mimo jiné budu mít krásnou vzpomínku na Malajsii. Jo, ten šál se jmenuje Pareto a stojí 35 R. Když platíme, paní v nás poznává Čechy, prý byla v Praze a moc se jí tam líbilo. To potěší! Jdeme se ještě potápět a je to skvělý nápad, protože je odliv a je málo vody. Korály, které jsou normálně hodně hluboko, jsou ted těsně pod hladinou. Skvělé, takhle zblízka je pozorovat, to je zase něco úplně jiného. Petr mi ukazuje "mořské hovno",(P: nedavno jsem se dozvěděl že se tomu říká také mořská okurka, ale původní název je rozhodně výstižnější což je nějaký měkkýš, ale vypadá fakt jako h...., je to takový podlouhlý tmavý váleček, asi 20 cm dlouhý (P: a ty se ho bojíš vzít do ruky). Pak vidím rybu, kterou pojmenuji Nosál, má takový dlouhý špičatý výběžek na hlavě. Díky malé hloubce si o jeden korál pořežu nohu. Ve čtyři odjíždíme, ale ne domů, jak jsme mysleli, ale ještě na dvě další místa. Poprvé tak vidím mořské ježky, bodliny mají hodně dlouhé. A taky jsem viděla sasanky a Nema. Mrzí mne, že jsem se řízla, ryby totiž ucítily krev a neustále mne pronásledují a koušou do nohy. Ne, že by to nějak moc bolelo, ale je to nepříjemné a hlavně se pokaždé dost leknu. Vylézám z vody dřív, ty ryby mě vyštvaly. Za chvíli vylézá Němka a říká mi, jak pozorovala, jak plavu a za mnou hejna černých rybek, které na mě útočí. Byla z toho celá vyplesklá.
Ještě jedna zastávka, jdu do vody už jen na chvíli, strašně mě bolí ty spáleniny a už jsem celkem unavená. Po chvíli se vrací i ostatní a za chvíli jsme zpátky u restaurace. Máme strašnou žízen a tak si hned dáváme Fresh Lime, což je citronáda z limetek, naprosto skvělá. A protože naproti smaží banány a my už zase máme hlad, kupujeme si to, co včera, ale dvojitou porci. Za 2 R je toho hromada. Děsně si pochutnáváme a Petr u toho kroutí hlavou a říká, že smažený banán s chili může jíst jen pitomec....:-) Pak si dáváme sprchu, ta voda z moře je fakt strašně slaná a sůl ulpívá na tělě a taky vlasy máme úplně tvrdý. Pak se mažeme Panthenolem a já padám do postele a okamžitě spím. Vzbudí mě až Petr, že už je osm a že jdeme na večeři. Vůbec nemám hlad, jsem rozespalá a všechno mě bolí. Oblékám si nové šaty, jsou opravdu krásné. Jdeme do restaurace kousek od nás, kde jsme ještě nebyli a dáváme si spader fish na grilu a sépie na česneku. Tentokrát je to slabší. Ryba je dobrá a nemá kosti, ale ty sépie jsou strašně mastné a česneku je tam strašně moc. Sním dvě a kousek ryby a je mi těžko od žaludku. Na pokoji si musím dát hlt whisky. Moc to nepomohlo. Balíme věci, Petr chce zítra vstávat v 6:30. Letadlo letí v 9:20 a na letiště půjdeme více jak hodinu. Po zkušenostech ze Singapuru už asi vždycky budeme chodit o dost dříve......Petr usnul hned, jak jsme přišli z večeře, ani si nevyčistil zuby.... Už si půjdu taky lehnout, ale spát se mi ještě nechce. Hrůza, zítra je už je sobota!
sobota 29. 4. 2006
Ten blbej budík fakt zvoní v 6:30. Ach jo! Noc nebyla nic moc, bolí mě spáleniny, můžu prakticky ležet jen na břiše. Celkem disciplinovaně ale vstáváme, dobalujeme a v 7,10 už jsme na pochodu. Po ránu je celkem příjemně, tak se nám jde celkem dobře. V osm jsme už na letišti. K snídani si chceme dát muesli, které s sebou Petr pořád nosí. Jdu k tomu ještě sehnat mléko. Už je zase hic. Posnídáme a já se procházím po letišti, teda spíš letištátku. Dávám se do řeči s celníkem, je moc milý. Pořád se mně na něco ptá a říká, že má v Praze známého. Najednou se mi začne točit hlava a pak už nic nevím. Proberu se na zemi, Petr mi drží nohy ve vzduchu, celník mi masíruje šíji a spánky a kolem je hlouček lidí. No bezva, omdlela jsem... Je mi dost blbě a ještě mi to přijde k smíchu. Celník mě pořád masíruje, piju vodu a pomalu vstávám. Je mi slabo a všechno mě brní. Za chvíli nás odbavují, jde to rychle, ten celník se kolem nás pořád točí a pomáhá nám. V hale ke mě ještě znovu přijde a masíruje mi ruce. Za chvíli přilétá letadlo a sedáme si dopředu. Cítím se strašně unavená, okamžitě usínám. Vzbudím se během přistávání, znovu se mi točí hlava a zvedá se mi žaludek. "Asi budu blinkat" oznamuji Petrovi. Ten mi duchapřítomně hned podává sáček a pak mě drží za ruku, když i přes veškerou snahu to udržet, jsem musela sáček použít. Pak ještě domlouvá s letuškou, aby mě tam nechala ještě chvíli sedět, i když ostatní pasažéři už vystoupili. Cítím se hodně blbě, teď teda psychicky, dneska Petrovi teda dávám. Chvíli ještě sedím na letišti a za chvíli je mi už líp. Jdeme zjistit, jak se odtud dostaneme.
Už máme vybraný hotel v China Townu: Puhu. Ovšem do centra je to z letiště pěkná dálka, asi 75 km. Zjištujeme, kolik by stál taxík a cena nás příjemně překvapila: 32 R. Objednáváme ho a taky vyměnujeme 80 dolarů, ringity z Tiomanu už nám došly. Taxík nás vyložil přímo před hotelem, rozhlížím se kolem a jsem z toho v šoku. Jsme na dost rušné třídě, takový mumraj jsem dost dlouho neviděla. Strašná spousta lidí a aut. Zalézáme do hotelu, bereme dvoulůžkový pokoj za 40 R a protože se v něm právě uklízí, dáváme si každý ledovou kávu za 3 R. Dost ji potřebujeme. Hotýlek je celkem pěkný, na chodbě je dokonce několik sprch a záchodů (stejně jako chatka na Tiomanu bez toaletního papíru), ale pokojíček máme jak pro panenky. Celý ho zabírá dvoupostel, pak už je tam jen místo na otevření dveří. Okna tu zase nejsou, za to máme klimatizaci, což znamená, že je tu kosa. Necháváme na pokoji bágly a studujeme, jak se dostat do Batu Caves. Jsou to velké jeskyně, ze kterých se jde po 272 schodech, slouží jako hinduistický chrám. Každý rok v únoru se tam konají obřady, na které přijde milion lidí a vrcholem je to, že si lidé propíchávají tělo železnými háky. Jedeme tam autobusem za 2 R, cesta trvá půl hodiny. Autobusy tu mají zvláštní systém, jako vše v KL jezdí alespoň pro mně naprosto chaoticky, poznat, kde je zastávka, jde těžko. Každý autobus má naháněče, který řve a rve lidi do autobusu. Je mu úplně jedno, kam potřebujete, hlavně když si sednete právě do toho jeho. My jeli číslem 11 a to až přímo před BC.
Před schody stojí obrovitánská socha budhy, vypadá dost famozně. Pořád mi není moc dobře a Petrovi teď taky ne, asi z toho dusna. Jsou skoro dvě a kromě trochy muesli ráno jsme nic nejedli, možná je to i hlady. Kupujeme si trs malinkatých banánů, takových jednohubek. Pár jich sníme a blížíme se ke schodišti. Tam volně pobíhá spousta opic. Jakmile spatří, že mám banány, jdou po mě. Pokud jdou jednotlivě, Petr je ode mne odhání, když ale zaútočí dvě, nemá šanci a opice mi jeden banán vytrhává. Radši je už schováváme do batohu. Vylezeme všechny schody, jsou pěkně očíslované, to, co je nahoře, je však trochu zklamání. K vidění toho totiž moc není. Dvě velké jeskyně (prý měří ze shora 100 m), pár hinduistických soch a spousta opic. Uděláme nějaké fotky a celkem zklamaně odcházíme. Na to, že to má být jedna z věcí, která se v KL musí vidět, to vážně není nic moc. (P: Za zmínku ještě stojí jedna odbočka z toho 272stupňového schodiště. Je tam malý megafon který s půl vteřinovou mezerou stále dokola a do zblbnutí opakuje. "Dáárk kejv oupen nau, tada dada dou. Když to slyšíte po 272 už je to na palici, Ten zvuk i s přízvukem už si zapamatuji do smrti. Postupně rozluštíme že nás to zve do momentálně otevřené tmavé jeskyně, ale to "tada da da dou" je nad naše síly. Až na 543 zopakování Andrejka přijde s vystětlení že to asi celé bude takto: Dark cave, open now, come on have a look. Jo tak tam teda jdem, já hlavně proto abych rozšlapal ten magneťák ze kterýho to pouštěj, ale chtěj vstupný a tak mizíme.) Dole si dojíme banány, sedneme zase do autobusu č. 11 a vracíme se do China Townu. Petr chce jít na Kuala Lumpur Tower - obrovskou věž s vyhlídkou. Je doporučeno jít tam na šestou a pozorovat západ slunce. Po cestě si u stánku kupujeme nedřív sáček s neznámým ovocem. Moc nám nechutná - takové hořké jablko, moučná hruška a slaný meloun. Nic moc. Pak si kupujeme rybí chipsy a nějaké kuličky na špejli, hnědé a oranžové. To už bylo lepší. Už jsme kousek od KL Tower, ale přichází slejvák a obloha je zatažená. To by z vyhlídky nic nebylo. Vstup je za 20 R, byly by to vyhozené peníze. Necháváme si to na zítra.
Po cestě vlezeme na čínské tržiště, to je síla!! Stánek na stánek, hlava na hlavě, v úzkých uličkách navíc trhovci pořád manipulují s naloženými vozíky. Nedá se tam chodit, ani dýchat. "Mě se tu nelíbí", fňuká Petr už poněkolikáté. Naštěstí už jsme u východu. (P: Jo tady jsem fakt fňukal, ale ne z hlavy na hlavě, nebo čínského tržiště. Fňukal jsem proto že to byl jeden velky disneyland všude samý turisti a žádná exotika. Stačilo popojít kus dál, tam byl smrad ještě větší, bordel taky ale žádný turista a tak se mi tam líbilo nohem víc.) Jdeme na chvíli do hotelu, zaplatíme si internet za 3 R a píšeme zprávy domů. Trochu si odpočineme a kolem osmé znovu vyrážíme ven. Procházíme si centrum, je tu fakt miliarda lidí a strašnej provoz, přecházení silnice je o život, semafory tu jsou jen pro ozdobu. Také mě zaráží, kolik je tu McDonaldů a KFC. Nechápu, jak někdo tady může jít na hamburger, když je všude kolem tolik stánků, které za babku prodávají naprosto úžasná jídla. Dojdeme až na Central Market, stánky už jsou zavřené, ale slaví se tam 20ti leté výročí otevření, takže na podiu vystupuje spousta dětí - holčiček v krásných šatech, tancují a zpívají. Zůstáváme tam asi hodinu, docela se bavíme, Petr zuřivě fotí. Zítra sem chci zajít znovu, nakoupit nějaké dárky. U China Townu si dáváme večeři. Nejdřív nás zaujal stánek, kde Číňan vaří v hliněných miskách přímo nad ohněm. Je tam rýže a kuře a do toho stále dává nějaké omáčky a koření. Vypadá to skvěle. Za 7 R je miska naše. Vynikající, ale pro dva málo. A tak koukáme, co bychom ulovili dál. Petra zaujme muslimka hned naproti přes ulici. Míchá tam nudle. Dáváme si dohromady jednu super pálivou porci na banánovém listě. Jdu k tomu ještě sehnat pivo. Hrůza! Flaška Tiger je za 15 R ! Tady v KL je pivo zase strašně drahé. V obchodech tady stojí malá plechovka piva 8 R. Tioman byl se 2 R za plechovku naprostá vyjímka. Neujdeme ani 10 kroků a už si kupujeme další jídlo - 2 maličké špízky sataj, jeden kuřecí a jeden hovězí ve sladkopálivé omáčce. Jako obvykle skvělé. A za 50 centů! Ted už jsme napraní k prasknutí. Ještě se chvíli procházíme a pak se vracíme na hotel, jsme uchození. Dáváme si sprchu (hodně studená voda) a pak jdeme spát. Na pokoji je strašná kosa, v noci se budím zimou a ráno mě bolí v krku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama