Singapur a Malajsie - 5. část

11. července 2006 v 20:09 | Andy |  Cestování
Neděle, 30. 4. 2006
Hotel je bohužel bez snídaně, ale máme ještě zbytek muesli, tak jen ráno skočím do sámošky, která je hned vedle a koupím litr čokoládového mléka, mangový jogurt a 1,5 l vody. Těhle 1,5 litrovek jsme za týden pobytu vypili tak alespoň 20. Snídáme v posteli a užíváme si to. Pak v klidu balíme, za 2 R necháváme zavazadla v hotelové úschovně a kolem jedenácté jdeme ven. Přechod z klimatizovaného hotelu do venkovního parna je pro nás jako vždy šokem. Nejdříve jdeme na Central Market, chci koupit nějaké dárečky. Zatím na to pořád nějak nebyl čas a hlavně jsem stále nevěděla, co přivézt. Všude mají takové klasické suvenýry pro turisty a to se mi moc nelíbí.

Nakonec jsem s nimi stejně skončila, Petra nakupování nebaví a tak si uvnitř sedá a čeká na mě. Snažím se být rychlá, ale stejně mi nabručeně sdělí, že mi to trvalo hodinu (a to si na Tiomanu vybíral tričko taky tak dlouho). Obcházím stánky a jsem naprosto bezradná. Asi miliarda věcí, ale samé kraviny. Nakonec kupuji dvoje sušené banány - ty maličké - jedny slazené a jedny solené. Pak tři různá trička a jednu krásnou látku na pareto, ale ještě spíš bych ji použila jako ubrus. Všechno dohromady stálo necelých 40 R, takže asi 300 Kč. S Petrem si pak ještě kupujeme nějaké chipsy, které nejdřív nechci, protože vypadají, že jsou strašně mastné, ale není to mastnota, nýbrž sladkopálivá omáčka. Stojí to 2 R. Tak je ochutnáváme, no a to je fakt síla. Pusa mi jenom hoří! Z Central Marketu pokračujeme na Merdeka Square, chceme vidět sultánův palác. Je to velké náměstí, kde je mimo jiné obrovské hřiště na kriket, státní knihovna a muzeum. Palác je fakt moc pěkný. Architektonicky se tu mísí několik stylů, vypadá to zajímě. Chceme vidět Petronas Tower, svého času nejvyšší budovu - dvojčata na světě. Ráno se tam vydává 1200 vstupenek zdarma, ale to bychom museli brzy vstávat a navíc nás pustí jen na vyhlídku na spojnici obou věží v cca 130m t.j. hodně nízko, to půjdeme radši na KL Tower.
Je to celkem daleko, tak se rozhodujeme vyzkoušet malajské metro. No, to singapurské se mi líbilo víc. Tady nás navíc neposlouchají automaty na lístky a tak si je musíme koupit u okénka. Jeden je za 1 ringit. Jsou to tři stanice, vystupujeme přímo u Petronas Tower, u obřího nákupního centra KLCC. Procházíme jím a dostáváme se do krásného velikého parku, odkud obě budovy fotíme, je tu několik hřišt pro děti, brouzdaliště a spousta lidí, kteří posedávají na trávníku a dělají si piknik. Máme hroznou žízen, Petra navíc zase popadla fotografická vášen, tak ho tam nechávám a jdu sehnat něco k pití. Prošla jsem park křížem krážem, ale nikde nic. Za hranicemi parku jsou jen výškové budovy a je tu nějak mrtvo. Už jsou dvě hodiny, dostáváme i hlad, a když se marně snažíme dojít v tom bludišti mrakodrapů a nákupních center na nějaké rozumné místo, kde bychom se najedli, vzdáváme to a jdeme zpátky na metro. Dost dlouho nemůžeme najít ani to, no hrůza. Konečně jsme v něm a ve stánku kupujeme vodu, žízní jsem už byla polomrtvá. Jedeme do našeho oblíbeného China Townu. Máme chut na pravé indické jídlo a tak si vybíráme takovou hodně lidovou indickou restauraci. Funguje samoobslužně. Na plechový tác si dohromady nandaváme asi 10 druhů jídel a omáček a 2 druhy placek. Stojí to celkem 10 R, což je úplně zadarmo (přepočítali jsme hodnotu ringitu, není to 8 Kč, ale jen cca 6,70 Kč ). Je to naprosto úžasné! Samozřejmě pálivé, ale skvělé. Máme kuře, rybu, různou zeleninu, brambory, omáčky. No dokonalé! Jako obvykle nepoužíváme příbory a jíme jen rukama. Dost si to užíváme. Pak si dám ještě slané mléko Lassi a Petr ledovou kávu a můžeme jít. Je půl páté, v šest chceme být na KL Tower, tak se už vydáváme na cestu. Je to totiž docela daleko. Věž stojí na kopci, který nám pomůže zdolat Shuttle bus. Ještě předtím jsme se ale museli schovat na zastávce, protože stejně jako včera stejnou dobou zase přišla stejná průtrž mračen. Nahoře kupujeme vstupenky po 20 R a výtahem, který jede rychlostí 22 km/h, se vyvezeme myslím do 350 m. Věž je ještě o 100 m vyšší, ale tam se bohužel nesmí. Jedná se o 4. nejvyšší televizní vysílač na světě. U vstupu dostáváme MP4 přehrávač a sluchátka, a tak můžeme poslouchat a zároven i na 20 cm obrazovce vidět celkem pěkný výklad nejen o vysílači, ale i o celém KL. To je pěkný nápad! Výhled z věže je parádní. Nechtělo se mi platit 20 R za vstup, ale musím uznat, že to stojí za to. Je tam i několik velikých dalekohledů, které jsou zdarma a přibližují opravdu hodně. Nejdříve tedy pozorujeme a fotíme KL za světla, pak se kocháme západem slunce, pozorujeme stmívání a nakonec fotíme osvětlený KL za tmy. Strávili jsme tam snad 2 hodiny. Pak se vracíme zpět do China Townu, chceme koupit ještě ty pálivé chipsy domů a také nějaké jídlo na letiště. Jak jsme se nacpali v té indické restauraci, nemáme vůbec hlad. Necháváme si s sebou zabalit 10 těch skvělých pidišpízků, pak kupujeme vodu a ještě sušenou sladkou rybu (to je zase delikatesa).
V hotelu si vyzvedáváme věci, Petr si dává ještě rychlou sprchu a jdeme sehnat taxi. Je lehce po deváté. Počítáme s tím, že taxi by mělo stát zase něco kolem 30 R, pro jistotu jsme si jich nechali 40. Jenže narážíme, taxikář chce nejdřív 100, pak je ochoten slevit na 80. To je síla. Alespon nám poradí, že ze Sentral Station jezdí na letiště autobusy. Jdeme tedy na metro a cestou se smějeme, že to s těmi odlety nemáme jednoduché. Na Sentral Station nás smích přejde, poslední autobus na letiště odjel v půl osmé, ted je deset a vlak, který na letiště také jezdí, stojí 35 R za osobu. Pověsí se na nás jeden taxikář, že nás za 70 R odveze, pak slevuje na 60. Mě se to zdá šíleně drahé, navíc fakt máme už jen těch posledních 40. Zjištujeme, že předtím byl taxík tak levný proto, že jsme nebyli na International Airport, který je 70 km od centra, ale na malém letištátku, které bylo kousek. Nechce se mi rozměnovat stodolarovku, která nám zbyla, 60 R se mi zdá i tak předražené, nejradši bych ještě hledala další možnosti, ale Petr už chce jet. Obecně taxikářům nevěřím, ty vezmou člověka na hůl pokaždé a navíc v Asii se podle mě musí smlouvat, ale kašlu na to, Petr je přesvědčený, že cena je dobrá, tak jedeme. Na okénku měl taxikář ceník za kilometry podle tachometru - 2 R za první kilometr a pak 10 centů za každých 200 metrů. Z toho mi vychází, že 80 km by mělo stát asi 42 ringitů. Takže předražené je to určitě. V jedenáct jsme na letišti, Petr čeká s taxikářem a já jdu rozměnit, chci se zbavit stodolarovky, kterou Petr obarvil v peněžence - je ted proužkovaná. Ani jedna směnárna mi ji ale nechce vzít, tak nakonec měním záložní desetidolarovku. Platíme taxikáři, převlékáme se, odbavujeme............Pak už jde vše jak po drátku. Letadlo přilétá přesně na čas, takže ještě přežít těch 11,5 hodin a pak další 4 v autobuse a jsme doma. Ach jo! Moc se mi tedy vracet nechce, v Singapuru i v Malajsii se mi strašně líbilo. Určitě se tam ještě někdy vrátím !!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama