Král Šumavy ROAD

11. září 2006 v 20:40 | Andy |  Závody
Je neděle večer a já jsem ještě pořád vyřízená ze sobotního Krále. Celý den střídavě spím a jím. Nějak mě to vyčerpalo, sáhla jsem si na dno sil, fyzických i psychických.

Do Klatov jsme s Danou vyrazily v pátek po práci. Strašně dlouho jsme se motaly ucpanou Prahou, takže jsme se registrovaly až kolem deváté (já startovní číslo 1429, Dana 1428), pak jsme zapadly do první restaurace na večeři a asi v půl jedenácté jsme se ubytovaly v hotelu Karafiát. Chtěla jsem jít spát brzy, ale příprava kol (huštění, čištění, mazání, přidělávání pumpičky) a věcí na ráno nás zdržela tolik, že jsme ulehly až kolem půlnoci. Budík byl na sedmou, chtěly jsme být po osmé na startu a bychom získaly pozici v přední části startovního pole. Nervozita mě opět nenechala vyspat. Od šesti jsem byla vzhůru a lítala na záchod. Byla jsem slabá jako moucha, jen násilím jsem do sebe natlačila snídani a před osmou už jsme v plné zbroji vyrazily na náměstí. Byly jsme tam skoro první! Po ránu byla celkem kosa, tak jsem se sunuly na sluníčko, kde jsme uviděly Andělu se Šemíkem ze Šlapek. Za družného hovoru čas rychle plynul a po půl se začínali zjevovat další cyklisté. Natlačila jsem do sebe jeden malý gel abych měla dost sacharidů a jaly jsme se zaujmout výhodnou startovní pozici. Pár metrů před sebou jsem uviděla Petra, který na mě mával, tak jsem se protlačila k němu, Dana byla asi o dva metry za mnou. Po chvíli jsem uviděla další známou tvář, Petru Kolářovou z Velocampu v Jeseníkách. Byla trochu nešťastná že není o 18 dní starší, mohla startovat v kategorii nad 40, kde byla mnohem menší konkurence. Petra jezdí dobře, před dvěmi roky byla na Králi čtvrtá. Její manžel si loni vyjel první vlnu, takže teď stál v první dvoustovce před námi. Nervozně jsme odpočítávali poslední minuty do startu, a sdělovali si své ambice (moje byla zajet pod sedm hodin) než se konečně ozvala mohutná rána a peloton se pomalu pohnul. Pár metrů jsme se jen pomalu šoupali kupředu, jak jsme ale vyjeli za bránu, rozjelo se to dost rychle. Ač jsem čekala že všichni vystartují hodně rychle, přece jen mě to trochu přikvapilo. Nechtěla jsem aby mi všichni ujeli, tak jsem do toho šlápla také, což mělo následek vylezení tepovky nad 170 a zakyselení se během prvních padesáti kilometrů. Petr i Petra se mi ztratili hned na začátku, Danu jsem neviděla vůbec, s Andělou a Šemíkem jsme se na prvních kilometrech několikrát míjeli. Dost mě vyděsili když na moji otázku jak se jim jede odpověděli že jedou na pohodu a hlídají si tepy. To já si taky "hlídala" svých 175 a jela jsem na krev. To bude špatné, říkala jsem si. Asi jsem pak trochu zrychlila, protože už mě znovu nepředjeli a až do cíle jsme se nepotkali. Přišel první větší kopec - Velhartičák. Ten mi dělal problémy už v tréninku, je to prostě kopec který mi nesedí. Taky jsem se dost trápila. Předjížděl mě jeden cyklista za druhým, já točila kašpara, tepala 180 a propadala depresi, nohy mi tuhly a nejelo mi to ani trochu. Od chvíle co mám na kole nové převody, jsem si na šumavské kopce dost věřila. Převod 34/28 mi přišel jako skvělá zbraň, ale myslela jsem že ji využiju jen na Šimanov a Kochánov. Když jsem ho tedy musela nasadit už na první kopec, ptala jsem se sama sebe co asi budu dělat na Šimanově. Naštěstí přišla záchrana v podobě dalšího kopce na Keply. Ten mi totiž na rozdíl od Velhartic sedí, mám ráda dlouhá a mírná stoupání. Tepovka se trochu uklidnila a pro změnu jsem já předjížděla ostatní. Snažila jsem se někoho chytit, očekávala jsem že se pojede ve skupinách a že se budu občas moci "vozit", ale nějak to nefungovalo. Všichni byli roztažení po celé šířce silnice a každý jel individuálně, dokonce se ani nikdo nesnažil jezdit v háku. Já to zkoušela skoro celou cestu, ale nedařilo se mi. Nějak jsem nemohla najít nikoho, kdo by byl stejné výkonnosti jako já. Buď mi dotyčný po pár metrech ujel, nebo jel naopak moc pomalu a já ho po chvíli předjela. Na Prášily a Srní se nejelo špatně, ale hlavně jsem se tešila na občerstvovačku. V mém původním plánu bylo na první občerstvovačce nestavil, ale byla jsem po té první padesátce tak utavená, že jsem zastavit prostě musela. Konečně jsem se také pořádně napila, předtím se mi moc nedařilo dodržovat pitný režim, začátek byl moc rychlý a při stoupání mi pít vadí. Protáhla jsem nohy, zhltla banán, další strčila do kapsy a vyrazila dál. Pohled na Polar mi sdělil, že s časem to tak hozné není - podle plánu Šlapek který počítal s průměrkou 23 km/h jsem měla dorazit na první občerstvovačku za dvě hodiny. Já měla celkem slušný průměr (až mě to po těch kopcích překvapilo) 24,3 km/h a cesta mi trvala jen o 4 minuty déle. To mi vlilo novou krev do žil a tak jsem se s chutí vrhla na sjezd k Rejnštejnu se závazkem ve sjezdech co nejméně brzdit. Bylo příjemné pozorovat jak přibývají kilometry zadarmo. Po cestě jsem viděla pár Šlapek, odbočovali ale v rozdělění tras na 240. Radost ze sjezdu mě přešla při stoupání na Kašperky. I když jsem se snažila i ve sjezdu šlapat, stejně jsem nějak zatuhla a stoupání na Kašperky pro mě bylo snad ještě horší než Velhartice. Říkala jsem si že těch 150 kiláků prostě dneska neujedu. Trchu mě uklidňovalo že jezdci kolem mne na tom byli stejně, nikdo nikoho nepředjížděl, každý se kinklal na svém kole a supěl. Jaká úleva když jsem se vyškrábala na vrchol! Pak to byla zase paráda, až do Rozsedel víceméně z kopce, dupala jsem do toho co to šlo a naháněla drahocenný čas. Zase se mi podařilo pěkných pár cyklistů předjet (předjíždění chlapů mě uspokojuje :-)), jinak jsem ale jela skoro sama. Těsně před Rozsedly jsem chytla skupinku cyklistů, ale byli dost namakaní, jak začalo stoupání před Šimanovem, ujeli mi. Na Šimanov jsem se vyloženě těšila. Bolely mě nohy tak, že jsem byla přesvědčená že ho nevyjedu. Ale světe div se, tentokrát mi nepřišel tak hrozný jako při tréninku. Vyjela jsem ho celý v sedě, i závěrečný zlom. Je fakt že jsem dřela jako kůň a sáhla si skoro na maximálku (TF 188, mé maximum 193), ale vyjela jsem to. Určitě pomohly lehčí převody, které mi v kopci pár lidí závidělo a chtělo měnit :-) a také mohutné povzbuzování okolo stojících lidí. Uff, já to to snad přece jen zvládnu povzbuzovala jsem se. Trochu mě srazil chlápek jedoucí vedle mě který zasupěl - to nejhorší máme ještě před sebou. Takhle mi kazit radost :-)
Věděla jsem že teď mě čeká příjemné klesání až do Sušice, kde zase mohu nabrat rychlost. Během něj jsem ale najednou dostala strašný hlad a tak jsem do sebe v dost velké rychlosti musela narvat tyčinku. Ta mě dost nabudila a tak se mi dařilo až na občersvovačku v Hartmanicích (94. km) držet slušné tempo. Dala jsem si zase banán, doplnila ionťák a rychle vyrazila dál. Na občerstvovačkách jsem se chtěla zdržet vždy jen nezbytně nutnou dobu, což se dařilo. Musím poznamenat že všechny byly špičkově zásobené, všeho dostatek a velký výběr, dokonce takové věci jako sekaná a sádlo, to jsem ještě nezažila. Já ale jezdila na banány. Měla jsem dost sevřený žaludek, vůbec byl celkem problém něco jíst, takže banány a gel byly to, co mi dodávalo energii. Opět jsem rychle vyrazila, ale s výrazně menším elánem, věděla jsem že mě čeká nepříjemné stoupání do Hartmanic. Zpočátku se tváří nevinně, ale je dost dlouhé a posledních pětset metrů před náměstím se celek pěkně postaví...když se do toho přidá sluneční žár (Polar ukázal nejvyšší teplotu dne - 29 stupňů), dost to člověka vysílí. Alespoň že bylo možné si nahoře říci, že je 100 km za mnou. Druhá padesátka byla ale o dost pomalejší - průměrná rychlost 21,9 km/h, takže jsem ji jela 2:17. Kolem stovky už jsem byla tak unavená, že jsem si musela zpívat, to dělám když mám fakt dost. Naštěstí jen v duchu, takové šílenosti jako Bedna od whisky a Růže z Texasu :-) Také jsem si celou cestou pomáhala jednoduchou průpovídkou. Utkvěla mi v paměti když jsem četla Šifru mistra Leonarda. Používal ji takový šílenec jménem Silas a zněla "bolest je dobrá". Protože mě nohy bolely úplně šíleně, byly zakyselené a tvrdly na kámen, přesvědčovala jsem sama sebe jak je to vlastně prima :-)
Z Hartmanic to zase moc pěkně frčelo až do Petrovic, jen mě trochu děsilo že kolem mě nejezdilo moc lidí, občas jsem se lekala jestli nejedu poslední. Ale čas byl pořád docela slušný, což mě uklidňovalo. Zato představa Šimanova číslo dvě ve vesnicích Rovná a Kochánov ve mě vyvolávala noční můry. Vytáhla jsem Gutar, který jsem vezla přesně pro tuto příležitost a kopla ho do sebe. Brr, to je hnus. Ještě trochu gelu a pořádně se napít. Jdeme na to. Při tréninku jsem v Rovné měla krizi a musela jsem slézt, teď jsem se kousla že to vyjedu, i když hodně lidí kolem mě tlačilo nebo padalo do trávy. Bolest je dobrá, bolest je dobrá, vymývala jsem si mozek. Začínalo mi hrabat. Jela jsem pomalu a fixovala jen asfalt před předním kolem. Proto jsem si všimla nejprve velkého černého brouka, pak obří zelené kobylky a nakonec včely, kteří si to v odstupu asi 100 metrů po sobě štrádovali napříč silnicí. Zajímavá náhoda. To je určitě dobré znamení zadoufala jsem. A tak jsem si s každým zvířátkem povídala - respektive jsem je prosila o pomoc - chtěla jsem aby mi dali svoji sílu nohou (kobylka), vytrvalost a sílu (brouk) a schopnost létat do kopců (včela). Ne že by to pomohlo, ale zabavila jsem se a najednou jsem byla u statku v Kochánově. Stoupání tam bylo opravdu mimořádně hnusné. Dojela jsem k lesu a když jsem viděla tu stojku, dělali se mi mžitky před očima. Téměř všichni slezli a tlačili, což mě ještě více motivovalo abych to vyjela. Zvládla jsem to jen do půly, pak mi ztvrdly a zároveň se rozklepaly nohy tak, že jsem se sotva stačila vycvaknout abych nespadla z kola. Už to prostě nešlo. Potupně jsem tedy kus kopce vytlačila a pak to rozjela směrem k penzionu Keply (s Danou jsme tam v zimě strávily víkend na běžkách). Věděla jsem že je tam poslední občersvovačka a taky že když už budu tam, mám vyhráno. Vidina cíle a dost možná i Gutar mě nabudily tak, že jsem to rozjela celkem rychle, na občerstvovačce jsem do sebe natlačila zbytek gelu, banán a kelímek ionťáku a asi za 30 sekund se hnala dál. Polar mi totiž prozradil že mám na sebe neuvěřitelný čas - 5:30. Protože jsem tajně pomýšlela (i když se mi to zdálo nereálné) na zajetí času naplánovaného Šlapkami - 6:30, měla jsem ještě hodinu na to abych dojela do cíle. Keply byly na 110, cíl na cca 153 km. Což mi dávalo průměrku kolem čtyřiceti kilometrů. No co, zkusit se to musí, dáme si časovku, řekla jsem si. Cítila jsem obrovkou sílu. Ještě před kopcem byl jeden kopeček, po kterém se sunulo v zástupu snad dvacet lidí. Rozjela jsem to tam, že jsem z nich viděla jen barevné šmouhy, nechala jsem je daleko za sebou. Ve sjezdu jsem to pak pustila, nebrzdila jsem vůbec, ale nejelo to víc jak sedmdesát. V jedné méně pruké části ke mě zezadu někdo přijel a sáhl mi na zadek a chvíli se držel. Otočila jsem se a tam naprosto neznámá tvář. Nějaký kluk na mě kývnul, šlápl do pedálů a předjel mě. Byla jsem tak v šoku, že jsem byla ráda že jsem se udržela na kole. No je tohle normální? Nenapadlo mě nic lepšího než na to dupnout a ukázat mu záda. Už mě nedohnal :-) Až do Velhartic to jelo nádherně, setrvačnost mi pomohla vyjet i část nepříjemného stoupání za nimi, v něm jsem bohužel dost zpomalila, do kopců už mi to opravdu nejelo. Naštěstí následoval zase sjezd, a hodně rychlý a pak krásná rovinka přes Podolí a Běšiny až na hlavní silnici do Klatov. Jela jsem tom opravdu jako časovku, spodní úchop řidítek, nejtěžší převod a dupat a dupat. Zase jsem předjížděla celkem dost lidí, překvapilo mě že se mě nikdo ani nesnažil stíhat. Na hlavní jsem natrefila na dva cyklisty, co na tom byli asi stejně jako já, při rychlosti mezi 30 a 40 km/h byl silný protivítr, takže vždy po nějaké době co já to vepředu rvala mě oni předjeli. Pak jsem zase já jela v háku, ale zdálo se mi že jedou moc pomalu a mě běžel čas, tak jsem šla zase dopředu. Takhle se to opakovalo až k odbočce, která navádí na objezd Klatov a dost mě to vyčerpalo. Síly ubývaly strašně rychle a já nervozně pomrkávala na Polara na ukazatel vzdálenosti, začínala jsem se bát že odpadnu před cílem. Odbočení mi ani trochu nepomohlo, vypadla jsem z rytmu, musela jsem podřadit a zpomalila jsem. Naštestí jsem dojela větší skupinu cyklistů, zavěsila se za ně a snažila se odpočívat. Po pár minutách kdy se čas nemilosrdně krátil a Klatovy byly v nedohlednu mi došlo, že takto to nestihnu, že musím vyrazit sama. Tak jsem to rozjela a zase jsem byla v šoku když to se skupinou ani nehlo. Frnk a byli daleko za mnou. Do času 6:30 mi zbývalo 15 minut a pořád jsem nebyla v Klatovech. Za to mi už naprosto došlo a jela jsem na nějaké rezervy o kterých ani nevím že je mám. Najednou se objevila cedule Klatovy a zároveň Polar ukázal 151 km. Kde je sakra ten cíl, ptala jsem se zoufale. Navíc to začalo mírně stoupat a to stačilo aby nohy pomalu vypovídaly službu. Naštěstí jsem v tu chvíli uviděla značku Cíl 1 km, což mě jěště trochu nabudilo. Pak se objevilo Cíl 500m, ale to už jsem měla černo před očima a přede mnou byl kopec. Přestala jsem vládnou nohama, musela jsem podřadit na skoro nejlehčí převod a pomalu jsem se posunovala nahoru. V tu chvíli mě předjeli 3 cyklisté, z toho jedna holka, které jsem předtím nechala za sebou. To je k vzteku! Už jsem ale nedokázala zrychlit, ani jsem netušila že cíl je jen pár metrů ode mne. Povzbuzování diváků mě do něj nějak dostrkalo, po projetí bránou jsem slezla, nebo spíš spadla z kola a čekala jsem, až se uklidní dech a přestanou se klepat nohy. Pak jsem mrkla na Polara. Čas 6:36! Dokázala jsem to. Ještě teď jsem z toho trochu v šoku a mám obrovskou radost. Z výsledků, které mi pak dorazily na mobil jsem navíc zjistila, že jsem desátá v kategorii. Úžasné :-))
Petr si svůj cíl splnil také, zajel pod šest hodin - za parádních 5:50, s průměrkou 26. Petra přijela chvíli přede mnou - za 6:21. Být o oněch 18 dní starší, brala v kategorii na 40 první místo. To je pech! Smůlu měla i Anděla, které se rozpadla kazeta a pak ji ještě chytly křeče - nevzdala se ale a rvala se dál s tratí i přes nepřízeň osudu. Daně se zase protrhl plášť a poté praskla duše, než se defekt opravil, ztratila 45 minut a dojela tak v kategorii 18., s časem 7:26.
Závod to byl opravdu těžký, nejhorší co jsem kdy jela. Byla jsem po něm vyřízenější než po horském Králi. Možná se na mě trochu podepsala nemoc, se kterou jsem bojovala celý týden, blbě mi bylo i v sobotu. Také jsem asi měla jet více takticky, ze začátku možná trochu pomaleji, ale hlavně jsem se asi měla víc snažit o jízdu ve skupině a v háku. Z těchto věcí si beru ponaučení a doufám, že příští rok to bude ještě lepší :-)
Statistika: čas: 6:35:59, rychlost: 23,4/70,1, TF: 163/188, kadence: 76/119
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mobidyk Mobidyk | E-mail | 11. září 2006 v 22:45 | Reagovat

No a já v tu dobu zápasil na Loučné 956. Byla to však o proti tomuhle spíš rekreační jízda :))

2 Ivos Ivos | 15. ledna 2007 v 11:47 | Reagovat

Mas bezva stranky, jen moc nerozumim tomu, kdyz jezdis kompakt je tvoje zbran prevod 30/28.

3 Andy Andy | 16. ledna 2007 v 22:48 | Reagovat

To proto, ze nektere ty kopce jsou tak "hnusne", ze i s kompaktem ocenim co nejlehci prevody. A ze to bude vyhoda oproti ostatnim, co maji vzadu treba kazetu 11-23. Kdyz jsem na Krale trenovala, mela jsem jeste klasicky prevodnik a nadrela jsem se (a tedy i unavila) mnohem vic.

4 Ivos Ivos | E-mail | 19. ledna 2007 v 16:58 | Reagovat

Ahoj, jednak jsme ti minule nepolal mail i kdyz :)... Takze ty jsi jela bikovou kazetu? V predu se 30 pouziva jen u trojplacky (napr. 30,42,52). To v kombinaci se SRAM kazetou 26/12 je to pohoda. Jezdi to moje zena, ale je ji 2x vic nez tobe. Kompact je vetsinou 50/34 nebo 50/36. Viz http://www.fullspeedahead.com.

5 Andy Andy | 9. dubna 2007 v 19:08 | Reagovat

No jo, to jsem pako, mám dlouhé vedení:-) V předu mám klasický kompak 50/34, takže tam mám chybu, mělo to být 34/28. Pardon:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama